Odpovědi ne mé osobní modlitby vždy přicházely v mnoha různých podobách. Někdy přišly v podobě uklidňující skladby, která hrála zrovna v ten správný okamžik, verše, který promlouvá k mému srdci nebo nabádání jít a sloužit druhým. Čas od času, když už se konečně nějaká odpověď dostaví, přijde nejlépe ve formě, kterou bych nikdy nečekala. Ale když se s něčím opravdu trápím, obvykle přichází jiný druh odpovědi. Často se zdráhám takovou odpověď rozpoznat a být za ni vděčná. Je to odpověď, která se těžko „následuje“, protože se často ani jako odpověď netváří. Je to tehdy, když jako odpověď obdržím pokoj v duši.
V Novém Zákoně v Matouši 8 a Markovi 4 se dočítáme, že Spasitel, Ježíš Kristus, poté, co dokončil kázání na hoře, šel a uzdravoval druhé a poté, když se zástup shromáždil, Ježíš odjel na lodi a Jeho učedníci Ho následovali.
„Tedy stala se bouře veliká od větru, až se vlny na lodí valily, tak že se již naplňovala lodí.
A on z zadu na lodí spal na podušce. I zbudili jej, a řekli jemu: Mistře, nedbáš, že hyneme?
I probudiv se, přimluvil větru, a řekl moři: Umlkni, a upokoj se. I přestal vítr, a stalo se utišení veliké.“ (Marek 4:37–39.)
Kolikrát jsem se ptala nebes: „Mistře, nedbáš, že hynu?“ nebo „Pane, jak můžeš spát, mít sen dlouhý?“ („Mistře, hle, vítr burácí“, Náboženské písně, 53.) Spasitel pravděpodobně mohl jednoduše na tuto otázku odpovědět. Že o ně má starost. Že se loď nepotopí. Ale namísto toho „probudiv se… a řekl moři: Umlkni, a upokoj se… a stalo se utišení veliké.“
Učedníci chtěli vědět, zda na nich Spasiteli záleží. Spasitel jim uprostřed bouře poskytl pokoj. Když se ptám: „Jak je možné, že musím v životě procházet zrovna tímto?“ obvykle nedostanu odpověď, kterou očekávám. A asi bych si ji ani nevážila, kdybych ji dostala. Kdyby mi Bůh odpověděl na všechny mé otázky slovně, pravděpodobně by mě tolik nezasáhly nebo by neuspokojily mé potřeby. Znát skutečnost není vždy to, co potřebuji, i když to je to, co si myslím, že chci.
Namísto toho přichází „utišení veliké“. Odpovědí je jednoduše pokoj.
Když moje maminka, zatímco jsem sloužila na misii, měla dvě operace mozku, neměla jsem čas zjišťovat a porozumět tomu, co se dělo. Nedokázala jsem najít odpovědi na otázky typu: „Jaký bude výsledek operace?“ nebo „Jak konkrétně bude operace probíhat?“ Pán mi mohl na tyto otázky odpovědět. Ale namísto toho jsem cítila velké utišení. Pokoj.
Když můj tatínek před několika lety podstupoval operaci otevřeného srdce, věci se nevyvíjely přesně tak, jak měly. Během dvou dlouhých operací jsme s maminkou do pozdních hodin seděly v čekárně. Chtěla jsem vědět, zda bude v pořádku, jestli všechno bude tak, jako dříve a jestli se o nás Bůh zajímá. Bůh mohl říct: „Ano, záleží mi na vás.“ A svým způsobem to řekl. Pociťovala jsem velké utišení. Pokoj. Což nebylo jen známkou toho, že se o nás zajímal, ale také to byl balzám pro unavenou duši.
Když moje babička jela na pohotovost kvůli komplikacím způsobeným zápalem plic a personál nemocnice se dopustil několika chyb, museli jsme kvůli otravě krve učinit bolestné rozhodnutí a to to, jestli jí dovolíme, aby se vrátila do svého nebeského domova. Chtěla jsem vědět, proč Bůh dovolil, aby se personál nemocnice dopustil chyb. Chtěla jsem vědět, jestli někdo za tyto chyby zaplatí. Namísto toho se dostavilo velké utišení. Pokoj.
Čím více nad tím přemýšlím, tím se tato odpověď zdá častější. Dostavila se, když jsem získala příležitost sloužit v církevním povolání, když jsem začínala semestr ve škole, když jsem nastupovala do práce. Když jsem začínala v práci pracovat na novém projektu. Když jsem se potýkala se srdcervoucími obtížemi nebo s depresivními situacemi. Když mi bylo ublíženo a zápasila jsem s obrovskou bolestí způsobenou rozhodnutím druhých. Když jsem pozorovala druhé, jak procházejí velkými těžkostmi, a nevěděla jsem, jak jim můžu pomoci. Když jsem nerozuměla určitým bodům nauky nebo pravidlům. Když jsem se snažila přenést se přes zlomené srdce a přemýšlela nad tím, zda ještě někdy budu moci někoho milovat. Bůh mi mohl jednoduše říct, proč se toto všechno děje a co to všechno má znamenat. Mohl mi přímo odpovědět. A občas to dělá. Ale mnohem častěji mi dává to, co opravdu potřebuju. Velké utišení. Pokoj.
„Nevnesl jsem pokoj do mysli tvé ohledně této záležitosti? Jaké větší svědectví můžeš míti než od Boha?“ (NaS 6:23.)
Spasitel, Princ pokoje, nám říká: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“ (Jan 14:27.)
Ne jako svět dává. Neodpovídá rychle. Nedá nám seznam pěti věcí, které nám pomohou k tomu, abychom vyřešili své problémy. Nepromítne nám v mysli, co se stalo. Není to metoda, která převede naše symptomy na diagnózu. Nedá nám lék. Nepřivede někoho zpět. Okamžitě nám nedá náhradu nebo usmíření. Ne vždy nám někdo zavolá, když potřebujeme. Ne vždy se objeví někdo, kdo nás osloví v ten správný čas. Tyto situace ale mohou nastat a já jsem za ně vděčná.
Ale občas vše, co potřebuji, je velké utišení. A odpovědí je pokoj.
Tento článek napsala Liz Stitt, původně byl publikován na stránkách lds.org/blog a do češtiny ho přeložila Dáška Dynková.
