„Rodiče mají primární zodpovědnost učit děti evangeliu. Církev jim má v tomto úsilí pouze pomáhat.“ Tato slova jistě slyšel minimálně jednou za život každý člen Církve.

Občas toto pořadí ale zaměňujeme a spíše spoléháme na to, že se děti všechno naučí v Církvi a my už se o výuku tolik starat nemusíme. Vždyť se přece každou neděli učí o evangeliu 3 hodiny – na hlavním shromáždění, v primárkách, na nedělní škole a ve třídách pro mládež či kvoru starších. Je tedy potřeba, abychom k tomu přidávali ještě nějakou diskusi o evangeliu doma? Odpověď překvapivě zní – ano. A pokud nám Církev má v tomto úsilí pouze pomáhat, tak doma by tyto diskuse měly trvat déle než 3 hodiny týdně.

Rodiče si často myslí, že když mají svědectví oni, tak ho mají automaticky i jejich děti, protože přeci chodí do Církve a učí se tam o evangeliu. Není tomu tak. Dítě ho musí získat stejným způsobem jako rodič. Nic k nám nepřijde jen tak a o to více to platí o svědectví, které musíme neustále vyživovat, abychom o něj nepřišli.

Jak můžeme doma diskutovat o evangeliu?

Pokud v domově o evangeliu pravidelně nediskutujete, začátky možná budou trochu „kostrbaté“, zejména pokud máte doma teenagery. Nikdy ale není příliš pozdě začít doma o evangeliu otevřeně mluvit.

Například každá neshoda či udílení rad mohou být okamžiky, kdy můžeme svědčit o evangeliu a jeho pravdách. V těchto situacích je však důležité pomoci jim pochopit, proč by něco měli/neměli dělat a proč nám Pán dává určitá přikázání. Nemělo by to ale být formou kázání. Měli bychom se ptát jich, proč si myslí, že by něco měli/neměli dělat.

Jak začít?

Jak ale začít? Jednou z nejdůležitějších věcí je, abychom žili podle toho, čemu děti učíme. Musíme jim být příkladem. Pokud chceme, aby děti četly písma, musíme je také číst a děti musí vidět, že je čteme. To stejné platí o modlitbě a dalších přikázáních.

K podpoření diskusí o evangeliu jsou ještě důležitější chvíle, kdy evangelium uplatňujeme společně. Může to být rodinná modlitba, společné studium písem a diskuse o tom, čemu jsme se během shromáždění naučili.

A father and mother pray together with their children.Na rodinné modlitby Pán většinou odpovídá ihned.

Společná modlitba

Jeden ze způsobů, jak učit prostřednictvím společné modlitby, je modlit se s dětmi o pomoc a o odpovědi. Je zajímavé, že Pán na takovéto modlitby většinou odpovídá ihned, jako by chtěl dětem říct, že modlitba opravdu funguje a aby se k němu také modlily.

Společné studium písem

Společné studium písem je úžasnou příležitostí k vedení diskusí o evangeliu. Existuje snad něco jednoduššího než přečíst několik veršů a pak o nich diskutovat?

Rodinný domácí večer

Máte-li dospívající děti, většinou se do těchto diskusí moc zapojovat nebudou. Pokud je ale například požádáte, aby si připravili krátkou lekci na rodinný domácí večer, mohly by být k diskusi otevřenější. Jestli zatím doma teenagery nemáte, nezapomeňte včas přeřadit a tuto příležitost jim dát.

A young man stands in front of his family in their living room, using a poster to teach them about the principle of tithing for family home evening.
Pokud děti požádáte, aby si připravili lekci na rodinný domácí večer, budou diskuzi otevřenější.

Diskuse po shromáždění a v domově

I když se nám může zdát, že jsme toho o evangeliu slyšeli během shromáždění už dost, určitě není na škodu se cestou domů dětí zeptat, čemu se naučily a také se s nimi podělit o to, čemu jste se naučili vy.

Začátek roku 2019 bude plný změn. 3hodinový blok shromáždění bude nahrazen 2hodinovým, abychom měli více času pro studium evangelia s dětmi doma. Také budeme mít nové příručky, které budou vzájemně propojené a diskusi o evangeliu tak usnadní. Nebude mnohem jednodušší takové diskuse vést, když budeme vědět, čemu se všichni učili v různých třídách? A nebudou nedělní shromáždění také mnohem duchovnější, když na ně budeme jako rodina společně připraveni? Ale to, kolik si z tohoto nového programu odneseme, bude záležet pouze na nás a na naší společné přípravě doma.

Napište nám do komentářů, co pomáhá vám vést doma přirozenou diskusi o evangeliu.

 

Tento článek napsal Zdeněk Šindýlek