Jak jsem se setkal s misionáři

S misionáři jsem se setkal poprvé, když se nechala moje přítelkyně, později žena, v roce 1991 pokřtít. Byli sympatičtí, ale nechtěl jsem se s nimi setkávat kvůli učení. Nevěděl jsem, zda Bůh existuje, a moc jsem se o to nezajímal. Nebyl jsem ani ateista, prostě to pro mě nebylo důležité. V roce 1992 jsem končil studia na univerzitě a začal jsem pracovat, věnoval jsem tomu až příliš energie a času, což bylo smutné pro moji ženu.

Asi za 2 roky jsem se poprvé rozhodl setkat se s misionáři kvůli učení. Naše diskuze byly o tom, co mi připadalo divné nebo těžko přijatelné. Neměli to se mnou jednoduché, ale byli stále milí a připraveni mi odpovídat na otázky a učit mě. Když mě doučili všechny lekce a já se rozhodl nenechat se pokřtít, stále jsem se s nimi občas setkával. Navštěvovali nás také někteří členové, kteří se stali našimi přáteli. Na shromáždění jsem chodil výjimečně, raději jsem šel do práce. Když už jsem přišel, nezpíval jsem a nepřijímal svátost. Necítil jsem se tam moc dobře – také proto, že se skoro všichni usmívali a chtěli si se mnou podávat ruku.

Změna

Později, když už jsme měli dítě, jsem přicházel častěji a když jsme měli další děti, tak jsem s nimi chodil i na Primárky, kde jsem s dětmi pomáhal. V té době (koncem 90.let) jsem postupně začal přijímat svátost, oblékat se svátečně a občas i zpívat. Také jsem měl možnost lépe poznávat členy a jejich rodiny, které postupně vznikaly. Ale stále jsem vůbec neuvažoval o křtu. Začal jsem se ale sám modlit a chtěl jsem od Boha nějaké znamení.

Asi v roce 2001 se stalo něco zvláštního při pobytu na chatě. Usnuli jsme večer s mojí ženou v přízemí a naše dcera nás hledala v pokoji v 1.patře, kde děti spaly. Bylo jí 6 let, ale kvůli mentálnímu postižení byla jako 3letá. Při hledání vylezla do okna a vypadla. Podobně za chvíli náš syn, kterému byly asi 2 roky. Pláč dcery nás probudil. Manželka šla ven a já nahoru. Na pokoji jsem nenašel jednoho ze synů a ani nebyl slyšet. Protože byl pokoj zamčený (za dveřmi byly prudké schody), vzal jsem si světlo a šel se podívat z okna. Čekal jsem, že bude ležet mrtvý pod oknem. Nebyl tam. To, co jsem v tu chvíli pocítil, byl velmi silný pocit vděčnosti. To, že ho měla v ruce sousedka, která slyšela pláč, přišla přes plot a utišila ho, jsem nevěděl – byla úplná tma a na kraji zahrady je potok, ve kterém se 2leté dítě může lehce utopit. Přesto jsem ten jasný pocit, že je v pořádku, cítil.

Do té doby jsem o existenci Boha pochyboval. To, že se 2 dětem při pádu z 1.patra nic nestalo, a to, jaký pocit jsem zažil (do té doby jsem při modlitbě nic zvláštního necítil, jak jsem vždy říkal své ženě a misionářům), změnilo mé srdce a mysl pragmatického člověka, který by byl schopný říci, že pád jednoho dítěte bez následků je náhoda. Uvěřil jsem, že Bůh a Ježíš Kristus existují.

Cesta ke křtu

V dalších 4 letech před mým křtem jsem hledal cestu k víře v Josepha Smitha jako proroka a v Knihu Mormonovu. Setkával jsem se při učení s trpělivými misionáři, ale nebyl jsem moc usilovný ve čtení a modlitbě. Když v roce 2004 onemocněla maminka mé ženy na rakovinu a lékaři řekli, že nemá šanci na přežití, začal jsem se modlit intenzivně a sliboval jsem Bohu, že se určitě nechám pokřtít, když se uzdraví. Také jsem se snažil dělat věci, které mi misionáři doporučovali. Když se stav maminky mé ženy zhoršil, velmi ji unavovalo i sezení a bylo nutné, aby brala silné léky proti bolesti, začal jsem cítit, že je špatné klást Bohu podmínky. Ač jsem si stále nebyl moc jistý svojí vírou v Knihu Mormonovu, rozhodl jsem se pro křest.

Můj křest

Víme, že víra je doufání ve věci, které nemůžeme vidět. Tu víru můžeme posilovat, když se obrátíme, přehodnotíme důležité věci ve svém životě a vydáme se na správnou cestu. Byl jsem pokřtěný spolu se svým synem v březnu 2005 a jako zázrak přišla úleva pro maminku mojí ženy, která ten den byla schopná vstát a být s námi celý den v Praze. Další den už ji bylo špatně jako před tím. Zemřela o 3 měsíce později. Na mém křtu bylo hodně členů, kteří mě znali jako „suchého mormona“ po mnoho let. Jejich radost byla i radost pro mě.

Jsem moc rád za moji ženu, které byla celou dobu pevná ve víře a podporovala mě. I když přicházejí zkoušky v životě a aktivní členství v církvi vyžaduje naše úsilí, jsem rád za to rozhodnutí, které jsem učinil a které mi přináší do života klid a poznání toho, čeho bychom se měli snažit dosáhnout.

 

Tento článek napsal Aleš Pražák