Myslím, že jsme všichni slyšeli proslovy a svědectví, v nichž někdo zmínil, jak moc pro něj znamenalo, že ho někdo navštívil nebo pro něj vykonal službu bez toho, aby mu to bylo uloženo.

Když někdo dává z upřímného srdce, bez toho aby myslel na odměnu nebo to dělal z povinnosti, zacloumá to s námi. Víme, že je jejich láska upřímná. A tím neříkám, že všichni nejsme upřímní, když plníme přidělené úkoly – ale když to děláme bez popostrčení, příjemce má jistotu, že nám na něm opravdu záleží. Spontánní gesto, náhlý impulz pomoci – ty se zdají být duchovními dary, které se nejvíce dotknou ostatních srdcí.

Někteří z nás tak přivykli povoláním a úkolům, že ze zvyku čekáme, až si někdo o službu řekne. Nedáváme k tomu sami podnět, protože víme, že tak jako tak brzy zazvoní telefon a my budeme o službu požádáni. A i ti, kteří tyto žádosti ochotně přijímají, se mohou dostat do “vyčkávacího stereotypu” a jen vyjímečně něco dělat z vlastní iniciativy.

Ale jaký dojem to může zanechat. “Počkat. Ty jsi my posekal trávník jen proto, že jsi chtěl být milý? Takže nejsi můj nový domácí učitel nebo tak?” nebo “Tys mi jen tak z čista jasna přinesla koláč? Ani jsem kvůli tomu nemusela onemocnět?” Takto náhle objevená laskavost zanechá trvalý dojem.

Stejně tak se stává i opak. Jako prezidentka pomocného sdružení sem tam slýchám sestry, jak si stěžují, že jsou navštěvované ve spěchu na konci měsíce, jako by si jejich učitelky jen chtěly odškrtnout povinnost ze seznamu. O kolik víc by znamenal jeden telefonát navíc nebo snaha přijít dříve v měsíci.

A když už mluvíme o ignorování přidělené služby, ráda bych rozptýlila jeden mýtus. Nejvíce se týká manželství, kdy partner/ka požádá partnera či partnerku, aby udělali něco pozorného, a když to udělají, setkají se jen s výsměchem, protože je o to museli požádat. Myslí si, že když to nebyl jeho/její nápad, tak se to nepočítá. V proslovech i článcích lidem říkám, aby neodsuzovali snahu, která vzešla z upřímného přání. Naopak by měly mít ještě větší význam.

A teď proč. Řekněme, že žena požádá manžela, aby jednou za čas uvařil jídlo. Muž, který se o to pokusí, i když nerad vaří a není si svými kulinářskými schopnostmi jistý, předkládá mnohem větší dar než muž, který vaří rád a dělal by to stejně, i kdyby to pro jeho ženu nic neznamenalo. Je to trochu jako s haléřky vdovy (Marek 12:41-44 pozn. překladatele) – dává něco z vyschlé studny, z oblasti, ve které má velké nedostatky. A dělá to pouze proto, aby potěšil ženu, kterou miluje. Ty jo! Měli bychom být vděční, když někdo vystoupí ze své komfortní zony aby uctil a potěšil partnera – a ne dotčení, protože je to nenapadlo samotné.

Funguje to oběma směry. Viděla jsem milující ženy, jak si nasadily helmu, zúčastnily se her, udělaly si potápěčský kurz a objevovaly děsivé jeskyně, do kterých by normálně nevkročily – jen proto, že to bylo důležité pro jejich manžely. A skutečnost, že to nejsou aktivity, které by si samy vybraly, to činí větším darem.

vděčnost

Všichni jsme zaneprázdněni, proto si važme toho, když si na nás někdo udělá čas

Podobně, pokud někdy zjistíte, že nelibě nesete něčí laskavost nebo návštěvu jen proto, že ta osoba k tomu byla určena, nezavrhujte jejich snahu předčasně. Možná si na vás udělali čas i přes jejich životní vřavu a výzvy, o kterých nemůžete vědět. Možná byli nadšení, že jim bylo přiděleno vaše jméno, protože vás teď mohou oficiálně lépe poznat, kdežto předtím se vám styděli říct, že by se rádi přátelili. Neměli bychom předpokládat, že známe srdce ostatních lidí a mnohem lépe uděláme, když budeme předpokládat ty nejlepší úmysly. Všichni jsme zaneprázdnění a máme spoustu věcí, které si žádají naši pozornost. Buďte vděční, když si někdo z těch všech možností vybere vás.

Můj biskup nás vyzval, abychom se modlili o něco, co bude vždy vyslyšeno. Jednoduše se zeptejte, “Kdo potřebuje moji pomoc?”. Říká, že se vám vybaví obličej – může to být člen rodiny, soused, spolupracovník. Ale na někoho si vzpomenete. A tím, že té osobě zavoláme, se dostáváme ze škatulky toho “předepsaného” a naše péče nebude zpochybňována. A tím, jak si budeme všímat ponoukání, Bohu ukážeme, že má někoho, na koho se může spolehnout, že pomůže Jeho dětem. A bude následovat více ponoukání.

Dieter F. Uchtdorf řekl: “Nečekejte na určité povolání, abyste se mohli plně zapojit do budování království Božího.” Něčekejte s chrámovými pracemi, rodinou historií či misií (starší páry) až vás k tomu někdo vyzve. Nečekejte, až vás někdo požádá, abyste nachystali nebo sklidili židle. Nečekejte na misii, abyste mohli s okolím sdílet evangelium. Nečekejte, až bude kolovat listina, abyste donesli jídlo dlouhodobě nemocným. Nečekejte, až vás někdo pověří vítáním nováčků, prostě buďte přátelští a srdečně je uvítejte. Všichni bychom se měli zapojit – rozhlížet se po problémech a potom s nimi pomoci.

Také se mi líbí, co jednou řekla Chieko Okazaki: “Naše opravdové povolání být soucitnými křesťany přišlo, když jsme vystoupili z vod křtu … nepotřebujeme, aby nám biskup uložil být laskaví. Nepotřebujeme se zapsat k tomu, abychom byli pozornými. Nepotřebujeme být podpořeni našimi okrsky, abychom byli vnímaví.”

Jen do toho potřebujeme skočit a sloužit.

Tento článek napsala Joni Hilton a původně byl publikován na ldsmag.com. Přeložila Bety Vargová