Svátost to obřad, kterého se účastním tak dlouho, kam mi až paměť sahá. Je neděle. S manželkou přijíždíme do Církve. Podáváme si s druhými ruku. Upravíme pár rozcuchaných vlasů. Jsme šťastní, že jsme zde. Sedíme. Zpíváme. Modlíme se. Pak nastane hlavní událost:
Nejprve chleba: nalámání, požehnání, roznesení, snědení.
Pak voda: požehnání, roznesení, vypití.
Takto se to opakuje každý týden. Je to jednoduchá rutina. Za pár minut je po všem. Jsem vinen stejně jako kdokoli jiný, že nad tím občas vůbec nepřemýšlím. Ale i když jsem v životě přijal svátost vícekrát, než dokážu spočítat, poslední dobou pro mě začala mít nový význam. Stala se pro mě vším, jen ne rutinní záležitostí.
Nahlížejte na věci jinak
Všichni trávíme čas v tavičově ohni. Nedávno jsem ale přemýšlel nad tím, zda moje rodina vidí i něco více, než jen část jeho plamenů. V posledních několika letech jsem si prošel několika těžkostmi: úmrtí v rodině, zdravotní problémy, starosti s financemi, blízcí procházeli rozvodem a závislostmi – asi si to již dokážete trošku představit. Každá rodina s něčím zápasí. Naše není výjimkou. Ale občas se zdá, že je toho až moc. Upřímně, občas je to opravdu moc těžké.
Poslední neděli, když jáhnové roznášeli podnosy se svátostí a já seděl v lavici a všechny mé starosti se na mě sesypaly, mi hlavou probleskla myšlenka, díky které jsem svátost viděl jinak, než kdykoli předtím.
Vzpomněl jsem si na příběh z Evangelia podle Marka, kde se nemocná žena natahovala po Ježíšově rouchu, zatímco šel kolem ní, ve víře, že bude uzdravená. (Viz Marek 5:25–34.)
Skoro na všech uměleckých ztvárněních tohoto příběhu se umělci snaží zachytit nemocnou ženu, která se plazí po kolenou a jednou rukou se namáhá dotknout lemu Kristova roucha. V jejích očích lze pozorovat, že v životě nesmírně trpěla a touží po uzdravení, svým gestem ukazuje, že toto požehnání chce obdržet a že je to možná její poslední příležitost být znovu čistá. Věřím tomu, že byla jednoduše vyčerpaná stářím.
A když jsem onu neděli natahoval ruku, abych přijal chléb a vodu, představil jsem si sebe v kůži oné ženy. Natahoval jsem se po ní se stejnou vírou jako ona? Věřil jsem, jako ona, že mě tato zkušenost může díky Kristovu Usmíření a navzdory mnohým těžkostem uzdravit?
Uzdravení je na dosah
Ve skutečnosti uzdravení je něco, co nám Kristus nabízí každý týden, když přijímáme svátost. Ale musíme ho chtít. Musíme po něm toužit. Musíme se z hloubi duše natáhnout a přinést sami sebe zlomené a věřit, že nás takové přijme a uzdraví nás. Vyžaduje to víru. Vyžaduje to pozornost, tolik pozornosti jako měla ona trpící žena. Velice snadno se nám rozutečou myšlenky. Naši mysl lehce přepadnou světské starosti. Snažíme se dokonce i sami před sebou skrýt stud a vinu.
A tak jsem si říkal: Jak tato žena dokázala najít tolik víry, aby se dotkla Spasitele? Ale i přes mlhu zoufalství a všechny zkoušky, kterými si musela projít, nalezla sílu, aby se dostala na místo, odkud by se Ho mohla dotknout.
V mysli jsem se vrátil do situace, kdy poprvé slyšela o Spasiteli a jak ji muselo duchovní potvrzení hřát u srdce. Připravuji se na svátost tak, že čtu o Spasiteli a dovoluji Duchu, aby naplnil mé srdce? Pak se tato nemocná žena prodrala davem na místo, odkud mohla onoho Ježíše, o kterém slyšela, spatřit. Dobrá, fyzicky se do Církve dostanu, ale mohu se na toto duchovní místo, kde se k Němu mohu natáhnout, dostat lépe připravený? Uvědomil jsem si, že právě z tohoto důvodu zpíváme náboženské písně. Snažil jsem se soustředit na jejich slova, aby pro mě byla modlitbou. A ona žena čekala. Trpělivost je nejtěžší. A tak se nyní mezi modlitbami snažím zklidnit mysl a čekat. Vím, že je Jeho Duch blízko. Prostě jen buďte trpěliví a nechte ho, aby přišel.
Když se Ho dotkla, došlo k fyzickému kontaktu. Spasitel si všiml, že z Něho vyšla moc. A ona si všimla, že se v ní něco změnilo. To je něco, nad čím můžeme přemýšlet, když symbolicky přijímáme Jeho tělo a krev. Co se mění v nás? V mysli se nám vybaví slova modlitby: abychom na Něj vždy pamatovali. Abychom vždy pamatovali na to, jak se cítíme a jak se měníme, když s celým úmyslem srdce přijímáme svátost.
Nalámání chleba. Požehnání. Roznesení. Každý týden během svátosti se můžeme, podle svých potřeb, dotknout lemu Spasitelova pláště, když se rukou a srdcem natahujeme po chlebu života a živé vodě, po našem Spasiteli, Ježíši Kristu.
My, stejně jako ona žena, můžeme být uzdraveni.
Tento článek napsal Brent Croxton a původně byl publikován na stránky lds.org/blog. Do češtiny ho přeložil Zdeněk Šindýlek.
