Všichni víme, že máme odpouštět. Je to jedna z významných nauk, kterým Ježíš učí a kterou nám dodnes připomínají psychologové. Každou starou křivdou a záští, kterou v sobě uchováváme, si nejvíce ubližujeme my sami. A tak by bylo samozřejmě nejjednodušší pokaždé takový kamínek bolesti a zloby rovnou zahodit a jít dál, že? To se ale lehčeji řekne, než udělá. Co bychom si měli uvědomit, abychom dokázali odpustit?
Každý máme rány, které se musí zhojit
Je důležité si uvědomit, že každý z nás by jistě mohl vypočítat nekonečnou řadu starých šrámů, zármutků a bolestivých vzpomínek, které právě v tuto chvíli dál rozleptávají pokoj v něčím srdci nebo v něčí rodině či v něčím sousedství. Ať již jsme tuto bolest způsobili my, nebo jsme ji sami utrpěli, je zapotřebí tyto rány zahojit, aby byl život tak hodnotný, jak to má Bůh v úmyslu.
Můžete cítit bolest
Občas máme pocit, že když odpustíme, tak bychom už neměli být smutní z toho, co se stalo. Ježíš Kristus řekl, že máme odpouštět, je ale důležité všimnout si toho, co neřekl. Neřekl: „Není vám dovoleno pociťovat opravdovou bolest nebo skutečný zármutek kvůli zdrcujícím zážitkům, které vám způsobil někdo jiný.“ Jsou skutečnosti, zážitky a zrady, které nás budou mrzet a bolet, ale to je v pořádku. Můžete být chvilku smutní.
Ať již jsme tuto bolest způsobili my, nebo jsme ji sami utrpěli, je zapotřebí tyto rány zahojit, aby byl život tak hodnotný, jak to má Bůh v úmyslu.
Odpustit neznamená setrvat či vrátit se do toxického vztahu
I když během procesu odpuštění bychom měli dozrát stavu, kdy opravdu necháme všechny negativní pocity vůči druhým stranou, neznamená to, že jim dovolíme nám nadále ubližovat.
Odpuštění je proces
V mém životě jsem měla tu výsadu poznat jednu mladou ženu, která mne naučila procesu odpuštění. Po pár společných setkání jsme se staly velmi dobrými kamarádkami. Během jednoho večera nám se slzami v očích řekla, že nemůže chodit do církve, protože nedokáže odpustit.
Když jí bylo 12, ztratila se a během té noci byla několika mladými lidmi znásilněna. Od té doby se její život změnil a cítila, jako by za sebou táhla obrovský kámen, o kterém nikdo nemohl vědět. Když poprvé potkala misionáře, cítila naději. Věřila, že může začít znovu. Nedokázala se ale zbavit pocitu křivdy. Přivádělo jí to k šílenství. Chtěla nechat svoji minulost být, ale čím víc se jí to nedařilo, tím její kamen těžkl vztekem, který pociťovala sama k sobě, protože to nedokázala překonat, nedokázala jít dál. A tak se přestala snažit.
Zažila jsem jen málo mocnějších a dojemnějších chvil, než byla ta, když Marjorie dokázala nechat některé věci být a rozhodla se znovu přijít na shromáždění a pokřtít se. I když se jí vzpomínky stále vrací a bolí, ví, že je milovaná dcera Nebeského Otce a pokračuje dál.
Díky Marjorie jsem pochopila, že k odpuštění nestačí jen čas. Občas si říkáme, že odpuštění přijde, že se to zahojí a my pak budeme moct jít dál. Časem, teď ne. Opak je pravdou. Naše křivdy se zanítí a opravdového uzdravení se nedočkáme.
Odpustit sami sobě a získat uzdravení
Jednou z důležitých součástí procesu odpuštění a zbavení se oné tíhy, je dokázat odpustit sami sobě. Mnohdy je to jeden z nejtěžších kroků. Jakkoliv těžké se vám nyní zdá odpustit komukoli – i sám sobě – odpustit je stále možné, i když jste se už tolikrát neúspěšně snažili dosáhnout onoho osvobozujícího pocitu. Využijte moc Kristova Usmíření. Poklekněte a řekněte Bohu, jak těžké je pro vás odpustit. Opakujte to. Nečekejte.
Jakkoliv těžké se vám nyní zdá odpustit komukoli – i sám sobě – odpustit je stále možné.
Ježíš Kristus velmi dobře ví, jaké to je být „zraněn v domě přátel svých“, ale přesto našel sílu odpustit a zapomenout, uzdravit a být šťastný. Stejně tak ji díky Němu může najít i každý z nás.
Tento článek napsala Aneta Bočková.
Článek je inspirován proslovem staršího Hollanda – Služba smíření
