Je neuvěřitelné, že je tomu už více než rok a půl, co jsem se vrátila z misie domů. To znamená, že jsem doma déle, než jak dlouho jsem sloužila jako misionářka Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů v anglické misii England London South. Ale přesto, že už je to nějakou dobu a některé nezaznamenané vzpomínky pomalu mizí, misie je každým dnem součástí mého života a toho, kým jsem se stala. Je velmi těžké vyjádřit to, co pro mě má služba znamenala a co jsem si odnesla, ale asi to nejdůležitější bylo to, že jsem byla schopna najít odpovědi na tyto dvě otázky: Kdo jsem já? a Kdo je Bůh?
Opuštění své komfortní zóny
Na úplném počátku misie pro mě bylo těžké jít a mluvit s cizími lidmi cizím jazykem v cizí zemi. Co mi dělalo problém bylo takzvaně vyjít ze své komfortní zóny a zapomenout na sebe. Uvědomit si, že tam nejsem kvůli sobě, ale že jsem nástrojem v rukou Boha, abych Mu mohla pomoci přivádět lidi k Němu. Toto je poslání, které misionáři mají. Byla jsem tam jako zástupce Ježíše Krista.
Bylo pro mě těžké jít a mluvit s cizími lidmi cizím jazykem v cizí zemi.
Přiblížení se k Bohu
Důvodem, proč jsem přišla na misii bylo to, že jsem viděla, jak mi žití podle evangelia žehná v mém životě. V České republice žijeme v prostředí, kde převážná většina lidí nevěří v Boha, a tak tomu bylo i s většinou mých kamarádů a lidí, se kterými jsem se stýkala ve svém životě. I když jsem neviděla úplně do jejich životů a nerozuměla všem jejich problémům, věděla jsem, že díky evangeliu Ježíše Krista spoustu z těchto problémů nemám a nemusím řešit. Byla jsem schopna porovnat život v jejich rodinách a jejich vztahy s tím, jak nás doma učili rodiče a viděla jsem, kolik radosti díky tomu mám. Kromě toho jsem měla svědectví o tom, že Ježíš Kristus žije a že nám v našich životech pomáhá.
To, co jsem znala a co jsem se naučila před misií a to, co jsem se učila každodenním studiem písem, modlitbami a zázraky, které se kolem děly, mi pomohlo více poznat Boha. Stále nevím všechno a neznám odpovědi na všechny své otázky, ale vím, že i když v životě přicházejí situace, které nám vnáší do života smutek, můžeme přes to všechno dlouhodobě pociťovat radost.
To, co jsem se učila každodenním studiem písem, modlitbami a zázraky, které se kolem děly, mi pomohlo více poznat Boha
Získaná požehnání a láska k druhým
Když jsem si uvědomila všechna požehnání, kterých se mi v životě dostává, uvědomila jsem si důležitost toho, proč tam jsem a co tam dělám. Postupně jsem začala pociťovat lásku ke všem lidem kolem sebe a nechtěla jsem, aby prošli kolem mě a nevěděli to, co vím já. Nemohla jsem jim odepřít možnost pociťovat stejnou radost a dojít ke stejnému poznání. Zapomněla jsem na sebe. Bylo mi jedno, co si o mě lidé budou myslet, když je oslovím a budu s nimi mluvit o Bohu.
Uvědomila jsem si, že ty lidi pravděpodobně vidím poprvé a naposledy pokud neprojeví zájem naučit se o Kristu více. No a co, že mi odpoví, že nemají zájem. No a co, že se mě budou snažit urazit nebo odradit. Já tady přece nejsem svým jménem, ale jménem Ježíše Krista, který by udělal přesně to, co já – mluvil se všemi, protože mezi těmi, kteří Krista odmítnou jsou i ti, kteří Ho hledají.
Mluvit s cizími lidmi cizí řeči v cizí zemi najednou nebyl problém. Bylo to tím, že jsem neučila cizí nauku, ale že jsem mluvila o tom, co mi bylo blízké.
Mluvit s cizími lidmi cizí řeči v cizí zemi najednou nebyl problém. Bylo to tím, že jsem neučila cizí nauku, ale že jsem mluvila o tom, co mi bylo blízké. Nemluvila jsem o cizím Bohu, ale o svém Spasiteli, Bratrovi a Příteli. Stala jsem se pokornější a naučila se, že i když jsem šla na misii já, je to Jeho misie a já budu nejúspěšnější, když Ho začnu poslouchat a následovat Jeho rady. To způsobilo spoustu zázraků a já jsem byla schopna vidět Pánovu ruku ve svém životě tím, že jsem se Jím nechala vést. Postupem času jsem zjistila, že díky tomu, že jsem vyšla ze své komfortní zóny, ve které jsem si myslela, že mohu být sama sebou, jsem se stala sama sebou.
Tento článek napsala Verča Řehová
