Jak nadobro přestat s našimi „oblíbenými hříchy”

 

Každý z nás má vlastní „oblíbené hříchy”, kterých se z nějakého důvodu nemůže zbavit. Jak tedy překonáme slabost, která nás drží zpět, když ztrácíme naději a máme pocit, že změna není možná?

Když jsem sloužil jako misionář v Jižní Karolíně, jeden člen mi pověděl o tajemství, které objevil během doby, kdy 14 let sloužil jako biskup: „Všichni se zbavujeme svých hříchů až na těch pár, které si užíváme“. To mě znepokojilo. Copak si věřící Svatí posledních dnů skutečně užívají určité hříchy a záměrně je opakují bez ohledu na jejich následky? Nemá platit, že „zlovolnost nikdy nebyla štěstím“? (Alma 41:10).

Přesto jsem strávil většinu svého života opakováním stejných hříchů znovu a znovu. Buďme upřímní, neděláme to náhodou všichni? Bible i Kniha Mormonova obě prohlašují, že „všichni zhřešili“ (Římanům 3:23) a „my všichni jako ovce jsme zbloudili“ (Mosiáš 14:6). A i když se všichni nedopouštíme všech hříchů, každý máme své vlastní „oblíbené hříchy“, které z nějakého důvodu nemůžeme setřást.

Proč? Toto chování nedává žádný smysl a je duchovně nebezpečné. Také nás to může vést k pocitu, že smysluplná změna není možná. Takže, jak s tím přestaneme?

Proč nám nejde přestat s opakováním stejných hříchů?

Začněme s pochopením toho, proč vlastně hřešíme. Za prvé si musíme uvědomit, že to není jen „dělání chyb“ – častý eufemismus používaný Svatými posledních dnů – a že hříchy nejsou náhodné. Čas od času každý z nás vědomě jedná proti vůli Boží. Hřešíme, protože chceme. Možná, že zpočátku jsme jen byli zvědaví, jaký něco vyvolává pocit nebo jak něco chutná. Možná se krátkodobé potěšení zdálo lákavé nebo na nás okolí vyvíjelo vysoký nátlak a neexistovaly negativní důsledky. Věděli jsme, že je to špatné, ale stejně jsme se to rozhodli udělat.

Je ironií, že tato volba omezuje naši schopnost se příště rozhodnout jinak. Jak bylo pozorováno Nefim, když opakujeme stejné hříchy, ty nepostřehnutelné lněné provázky se mění v „silné provazy, kterými [nás] spoutá na věky” (2. Nefi 26:22). Starší James E. Talmage vysvětlil tuto mocnou myšlenku: „Pokání není vždy možné. Postupem času, jak s pokáním otálíme, schopnost pokání slábne; zanedbávání příležitostí ve svatých věcech, vyvíjí neschopnost“. Takže i když zpočátku hřešíme, protože chceme, nakonec stejné hříchy opakujeme, protože si nemůžeme pomoct.

Tato neschopnost se změnit, je výsledkem zatvrzelého srdce. Nechceme, aby nám Duch Svatý přinášel nepříjemné pocity, a tak mu přestaneme naslouchat. A on se nakonec, k naší škodě, stáhne.

Když nám opakovaný hřích zatvrdí srdce, odhodlanost nestačí.

Když Gideonových 32 000 mužů nestačilo na 135 000 Madianských mužů, Hospodin řekl, že  Gideonova armáda byla příliš velká (viz Soudců 7:1-3). „Nemohu jim vydat Midiánce do rukou, aby se Izrael nechlubil na můj účet a neříkal: Zvítězili jsme díky své síle.” A tak Pán nařídil, aby byla Gideonova armáda dvakrát zredukovaná, dokud se nesestávala z pouhých 300 vojáků. Když zbylo z izraelské armády méně než jedno procento původní velikosti, byl pouze jeden Izraelita na 400 Midiánců.

Takto dramaticky sníženým počtem vojáků Bůh zajistil, že Gideon a jeho muži budou věřit v Něj a ne svým vlastním pažím a svalům. Gideon a jeho muži byli zachráněni a dobře věděli, že to by Bůh, kdo je zachránil.

Proč se Bůh tak staral, aby Gideon a jeho muži rozpoznali jeho jako svůj jediný účinný zdroj síly? Ze stejného důvodu jako to chce po nás: Bůh nepotřebuje naši chválu, ale chce, abychom pro naše vlastní dobro rozpoznali, že nemůžeme duchovně přežít bez jeho pomoci. Jak to řekl President Henry B. Eyring, „potřebujeme sílu větší než jsme sami, abychom za jakýchkoli životních okolností dodržovali přikázání.“ Protože bez ohledu na to jak moc se snažíme, naše sebekontrola nebude nikdy dostatečná.

Bohužel se hodně hovoří o silné vůli a poslušnosti, jako kdyby to, že se budeme „více snažit” bylo klíčem k osobní počestnosti. Není. Podobně jako Ammon musíme uznat, že jsme „nic“, protože „co do síly své jsme slabí“ (Alma 26:12). A to je v pořádku! Dokonce i Kristus to nezvládl sám. Byly časy, kdy odstoupil od zástupů, aby se modlil ke svému Otci. A když se modlil v Getsemanech, přišel ho posílit anděl (viz Lukáš 22:43). Dokonce i náš Spasitel, který byl bez hříchu, potřeboval sílu nad jeho vlastní energii od našeho Nebeského Otce.

Možná, že samotná síla vůle bude stačit k dodržování mnohých přikázání, ale když se potýkáme s hříchy, které si opakovaně „vychutnáváme“, sebekontrola nestačí. Pokud byste mohli překonat své obvyklé, opakující se hříchy sami, už byste to udělali. Ale vy jste to neudělali, protože jste nemohli a nemůžete. Sami jste prostě příliš slabí.

Bůh může z našich největších slabostí udělat naše nejsilnější stránky

Kdysi jsem si myslel, že mohutné změny srdce se staly pouze dávným prorokům. Ale starší Bednar vysvětlil: „Mít srdce změněné Duchem Svatým tak, že ‚již nemáte sklonu činiti zlo, ale neustále činiti dobro‘ (Mosiáš 5:2), stejně jako lidé krále Benjamina, je odpovědnost smlouvy, kterou jsme přijali“. Každý z nás přijal smlouvu o přijetí této změny aspoň jednou. A když si díky této změně již netoužíme zvolit zlo, naše slabosti se budou jen zmenšovat. Stanou se, na dobro, výkonnými nástroji.

Z Boží milosti, se totiž konkrétní slabosti mohou stát naprostým opakem – silnými stránkami. Mnoho – ne-li všechny – největší zaznamenané duchovní silné stránky byly vlastně kdysi slabostmi.

Ve Starém zákoně jsou základy křesťanství položeny slovy dvou proroků: Izajáše a Mojžíše. Spasitel prohlásil: „veliká jsou slova Izaiášova“ (3. Nefi 23:1) a citoval Izajáše více než kteréhokoli jiného proroka. Z úst Mojžíšových vyšel Mojžíšův zákon včetně desatera přikázání. Je ironií, že oba tito muži se předtím styděli za své řečnické nedostatky (Exodus 6:3; Exodus 4:1; Izajáš 6:5). Projev byl také Enochovou slabostí. Soudě z účinků jeho slov však Enochova prorocká schopnost inspirovat neměla obdoby (viz Mojžíš 7:69).

Podobně jako v případě Izaiášových, Mojžíšových a Enochových potíží s přednesem, byl prorok Moroni pokořen „nešikovností svých rukou“ a „slabostí“ při psaní (Ether 12:24, 25). Navzdory této slabosti Pán vybral Moroniho, aby upravil mnoho kapitol a titulní stranu „nejsprávnější ze všech knih na zemi“. Jeden verš najdeme i v úvodu ke Knize Mormonově: Moroni 1: 3-5, verš nejvíce citovaný misionáři a příslib, kterým určíme pravdivost Knihy Mormonovy a znovuzřízeného evangelia.

A seznam pokračuje dál. Apoštol Pavel, Alma mladší a synové Mosiášovi byli všichni silní misionáři, kteří začali se slabou vírou. Dokonce i bratr Jaredův získal svou sílu víry tím, že byl nejprve pokořen slabostí. Bez ohledu na zdánlivou jednoduchost nebo závažnost našich hříchů, se kterými se opakovaně potýkáme, se nám všem může stát, že naše slabosti budou naopak proměněny v silné stránky.

Pán prostřednictvím pokory a víry zaručuje mocnou změnu srdce.

Moroni napsal: „A jestliže lidé přijdou ke mně, ukáži jim jejich slabost. Dávám lidem slabost, aby mohli býti pokorní; a milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří; neboť pokoří-li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“ (Ether 12:27). Tak Písma ukazují dva předpoklady pro mocnou změnu srdce: velkou pokorou a pevnou víru v Krista.

Velká pokora

Ačkoliv nemůžeme opravit naše vlastní poškozené srdce, Pán nám může „vzít z těla srdce z kamene“ a nahradit jej „srdcem z masa“ (Ezechiel 36:26). A stejně jako jakákoli položka, na kterou se vztahuje výrobní záruka, i zatvrzelé srdce se nejdřív musí zlomit, než může být nahrazeno. Naše boží „tovární nastavení“ vyžaduje zdrcující, nejnižší možnou pokoru. Stejně jako Gideonovi vojáci si musíme uvědomit, že naše síla není dostatečná, a že abychom překonali své opakované hříchy, musíme se zcela spolehnout na posilující milost našeho Spasitele.

Toto hluboké podřízení se a pokora přicházejí jednodušeji, když si uvědomíme, že Bůh ví lépe než my, jak můžeme být nejšťastnější a pociťovat nejvíce klidu. Lidská povaha je posedlá předpovídáním budoucnosti. Všichni chceme vědět, kam různé cesty vedou, abychom mohli dělat informovaná rozhodnutí, a to i přestože nemáme ponětí. Ale Pán má – protože zná minulost, přítomnost i budoucnost – což znamená, že následování vedení vševědoucího Otce, který k nám chová nekonečnou lásku, prostě dává smysl.

Velká pokora je více dosažitelná, když si uvědomíme, že Kristus sdílí naše břímě. Nemáme trpět sami. Když se podřídíme Pánu, a když pokorně požádáme o Jeho pomoc, On potom může zmírnit, a v některých případech dokonce odebrat naše břímě. (Mosiáš 24:15).

Pevná víra v Krista

Druhý předpoklad, pevná víra v Krista, je úzce spjat s pokorou. Zatímco pokora představuje uznání naší závislosti na Pánu, víra jde o krok dál. Víra je jednání založené na této závislosti. Snad proto, že „zázraky jsou konány vírou“ (Moroni 7:37; Ether 12:12), mnozí z nás vyzdvihují způsoby jak si „zasloužit“ víru. Nacházíme útěchu v soustředění se na to, co můžeme kvantifikovat a ovládat, což znamená, že se někdy při lezení po žebříku do nebe, více soustředíme na vlastní disciplínu a tvrdohlavou poslušnost.

Aby bylo jasno, poslušnost je důležitá. Je výrazem pokorného podvolení se – podmínka nutná pro mocnou změnu srdce a základní projev naší lásky k Bohu (Jan 14:15; NaS 42:29). Ale musíme být opatrní, protože zaměřit se na naši vlastní sílu poslušnosti je duchovně nebezpečné. Dokonce i dobře míněný důraz na poslušnost se může stát spoléháním „v rámě těla,“ činem pýchy a předchůdcem opakujícího se hříchu (2. Nefi 4:34).

Když se soustředíme na naši vlastní sílu poslouchat – buď si v této schopnosti přijdeme moc jistí, nebo jsme v depresi kvůli naší vlastní neschopnosti.

Pravdou je, že opakující se hřích nejsme schopni překonat, pokud se spoléháme pouze na svou vlastní vůli, naše vlastní porozumění nebo dokonce naše vlastní srdce. Namísto toho musíme bez sebemenšího zaváhání věřit v Něj.

Jak napsal Mormon, víra dostatečná pro změnu srdce musí být „pevná“ (Helaman 3:35). Musíme učinit skutečné, opravdové rozhodnutí. Koneckonců, pokud opravdu nechceme, aby Pán změnil naše srdce a postoj vůči pokušení, nemůže tak učinit! Pán nepřebije svůj dar svobody jednání.

Jako misionář jsem měl mnoho příležitostí učit program „Přestaňte s kouřením“. V průběhu doby se objevil jistý vzor. Začal jsem si všímat vlastnosti, která oddělovala ty, kteří přestali, od těch, kteří opět upadli do závislosti.

Ze začátku se všichni, kteří začali s tímto program zdáli rozhodnutí přestat kouřit. Viděl jsem matky plakat a slibovat svým dětem, že už je nebudou ohrožovat pasivním kouřením. Viděl jsem otce říkat všem kolem sebe, aby jim už nikdy nedávali cigaretu, když ji po nich budou vyžadovat. Lidé kupovali pytle skořicových bonbónů, galony pomerančového džusu a vylepili si upomínky po celém domě a v kanceláři. Zvenčí to vypadalo, že se každá osoba, která se do tohoto programu připojila, chtěla změnit.

Všechny uvedené kroky byly obvykle následovány – kromě jednoho. Vždy, když někdo začal znovu kouřit, se společníkem jsme se ho zeptali, kde přišli ke svojí první cigaretě. Odpověď vždy nevyhnutelně zněla nějak takto: „Jen pro případ jsem si nechal pár cigaret v šuplíku na ponožky“. Když uděláte opravdové rozhodování, když „odříznete“ všechny ostatní možnosti, tak si nenecháváte cigarety v šuplíku.

Jinými slovy, pokud nějaká vaše část visí na možnosti opakování jakéhokoli hříšného chování, nerozhodli jste se s ním skoncovat. Pán půjde nad rámec, aby nám pomohl, ale pokud neuplatňujeme naši svobodnou vůli, abychom se alespoň pevně rozhodli, co chceme, nemůže nám to dát.

Neochvějná víra – ten neměnný závazek následovat Spasitele namísto našich vlastních sklonů – zní přinejmenším znepokojivě. Přesto, pamatujte na otce, který chtěl po Kristu, aby zachránil jeho dítě před zlým duchem, který „s ním házel i do ohně a do vody, aby ho zabil“ (Marek 9:17-27). Místo toho, aby předstíral, že má dostatečnou víru, tento pochybující otec zvolal „Já věřím! Pomoz mé nevíře!” (Marek 9:24). Bez ohledu na nedostatečnou úroveň jeho víry, byla jeho touha čestná a upřímná. A na tomto základě Ježíš okamžitě vyhnal zlého ducha (Marek 9:25-27).

Jak tomu často bývá, náš milostivý Pán se spíš zaměřuje na naše touhy než naše údajné schopnosti. Nezapomeňte, že král Benjamin neřekl, že musíme být „schopnými podrobiti se“ Pánově boží vůli; musíme být „ochotnými podrobiti se“ (Mosiáš 3:19). Ti, kteří byli pokřtěni ve vodách Mormonu, slíbili, že „jsou ochotni nésti si navzájem břemena svá“ a „jsou ochotni truchliti s těmi, kteří truchlí“ (Mosiáš 18:8-9). Naše požehnání svátosti chleba (jediné, které zmiňuje přikázání) podobně požaduje, abychom byli „ochotní… dodržovat přikázání Jeho.“

Poté, co Spasitel zavedl mezi Nefity svátost, znovu zdůraznil kontrast mezi touhou, nebo ochotou podřídit se, a dosažením dokonalé poslušnosti. „A když učedníci toto učinili, Ježíš jim pravil: Požehnaní jste pro tuto věc, kterou jste učinili, neboť toto je naplněním přikázání mých a dosvědčuje to Otci, že jste ochotni činiti to, co jsem vám přikázal“ (3. Nefi 18:10). Toto zaměření na naši vůli nebo touhu je zásadní.

Když se pokoříme a jsme „upřímné povahy“, můžeme přijmout Jeho útěchu a sílu, která nám to umožní. Samozřejmě musíme okamžitě a často činit pokání, ale i touha je důkazem našeho pokorného srdce, naší upřímné touhy a naší pravé ochoty ho následovat.

Nakonec, klíčem k překonání vašich opakovaných hříchů je vaše touha je překonat. Musíte to chtít natolik, abyste se rozhodli, že od této chvíle nebudete spoléhat na své vlastní chybné, smrtelné uvažování a fyzické sklony – již zmíněné „rámě těla“. K překonání opakovaných hříchů je třeba se přestat spoléhat na vlastní slabou vůli. Musíte se definitivně, jednou provždy rozhodnout, že nechcete, aby hříchy, které jste si kdysi užívali, dále zněly lákavě. Místo toho, abyste důvěřovali svým vlastním touhám a nedostatečné síle, je třeba činit pokání a naučit se pokorně usilovat o Pánovu pomoc při změně zatvrzelého srdce, aby vám mohl dát sílu, která vám tuto změnu umožní.

Pán může změnit naše touhy a naše srdce, a také to udělá. Měl by nám garantovat mohutné změny. Konec konců tajemstvím úspěchu pro započetí a dokončení cesty k překonání opakujících se hříchů, je to chtít.

Takže popravdě – chcete to?

 

Tento článek původně napsal Robert Reynolds a byl publikován na stránkách ldsliving.com pod názvem „How to Conquer Your “Favorite Sins” For Good“. Do češtiny ho přeložila Alžběta Vargová.

česky © 2017 LDS Living, A Division of Deseret Book Company | English ©2017 LDS Living, A Division of Deseret Book Company