Já jsem dítě Boží.

Myslím si, že kvůli toho, že tuto frázi slyšíme tak často, jsme se stali imunní vůči tomu, co to pro náš může v každodenním životě znamenat. Řekla bych, že čím silněji je základ naší identity zakořeněn ve skutečnosti, že jsme děti Boží, tím více si uvědomujeme vlastní hodnotu. Čím více si uvědomujeme vlastní hodnotu, tím méně se cítíme nejistí, méně se urážíme a jsme méně ustrašení.

Pokud jsme ochotni zbavit se méně důležité součásti naší identity a umístit svůj božský původ do samotného středu vnímání sebe sama, můžeme se stát sebejistějšími, šťastnějšími a spokojenějšími lidskými bytostmi.

Nezní to hezky?

Ponořme se do této problematiky více tím, že budeme chvíli mluvit o „osobnostním plánu“.

Podle anglické Wikipedie „osobnostní plán“ znamená:

„Člověk může mít osobnostní plán založený na jakémkoli aspektu sebe sama. K těmto aspektům patří tělesné vlastností, osobnostní rysy a zájmy tak dlouho, co člověk onen aspekt své osobnosti považují za důležitý k ohodnocení sebe sama jako jedince.

Někdo například může mít osobnostní plán být extrovertem, když si o sobě bude myslet, že extrovert je, a také bude věří, že zaměření jeho psychické síly směrem ven je hlavní charakteristikou toho, kdo je. Jeho osobnostní plán zaměření psychické síly směrem ven může zahrnovat kategorizaci sebe sama (‚Jsem přátelský.‘) a také přesvědčení o tom, jak by jednali v určitých situacích. (‚Kdybych byl na večírku, mluvil bych s mnoha lidmi.‘)“

Všichni máme svou identitu a osobnostní plán toho, kdo jsme a jak bychom chtěli, aby nás viděli ostatní. Z vlastní zkušenosti vím, že čím vzdálenější jsem od své hlavní identity, že jsem „dítě Boží“, tím méně se cítím ve své kůži – obzvláště když postavím svou vlastní hodnotu na osobnostní plány, se kterými je nemožné udržet krok.

Zde je například několik osobnostních plánů, které si uchovávám: ráda si o sobě myslím, že jsem věrná členka Církve, dobrá máma, chápající osoba, úspěšná bloggerka a po všech stránkách parádní lidská bytost. (Jo a zmínila jsem se taky o tom, že jsem neuvěřitelně pokorná?)

Problém ale je, že klamu sama sebe.

Neustále.

Každý den je alespoň jeden z těchto plánů, pokud ne rovnou všechny, ohrožen. Takže čím více lpím na dodržování těchto plánů, jakožto plánů, na kterých závisí mé štěstí, tím méně šťastná se cítím.

Být dobrou matkou je pro mě důležité, ale každý den mě dětí tak vytáčí, že jim zapnu Netflix, aby na chvilku převzal moji roli. Být věrnou členkou Církve je pro mě důležité, ale i přesto každý den poruším nějaké přikázání. Být tolerantní je pro mě důležité, ale i tak každý den někoho nespravedlivě odsoudím.

Když se těchto osobnostních plánů držím, tak stavím základ své vlastní hodnoty na písku. Samozřejmě, někdy můžeme vybudovat z písku hrad, ale je velmi pravděpodobné, že nebude dlouho stát. (A i tak se nikdy nezdají být dostatečně velké či honosné.) Je to základ, který je nespolehlivý a dlouhodobě neudržitelný. A upřímně řečeno, je vyčerpávající.

Každý z mých plánů je den co den bombardován hrozbami.

Jsou bombardovány všechny, kromě toho, že jsem dítě Boží. Identita, že jsem dítě Boží, nemůže být OPRAVDU NIKDY ohrožena nebo ode mne odejmuta. Ve skutečnosti je to ta jediná identita, u které jsem zjistila, že tomu tak opravdu je.

Čím jistěji je můj základ položen na věčné pravdě – že jsem dítě Boží – tím stálejší má vlastní hodnota je.

A tou nejlepší zprávou je, že hřích tuto identitu nemůže nikdy ohrozit – ať již se jedná o naši vlastní chybu neboli hřích anebo o chyby a hříchy druhých, protože k nim zajisté dojde. Prostě existují v životě každého z nás.

Není třeba, aby se naše vlastní hodnota pohybovala na horské dráze našich chyb, nedostatečné produktivitě, kráse, inteligenci, schopnostech, úspěchu nebo věrnosti.

A pokud tomu tak je, pak to bude hodně kodrcavá jízda.

Co pro mě znamená být dítě Boží?

Znamená to, že něco od mých Nebeských Rodičů je mojí součástí – kousek božské podstaty – a protože jsem neudělala nic, čím bych si ji zasloužila, neexistuje nic, co bych já (nebo někdo jiný) mohl udělat, aby mi ji odejmul. Nemohu se stát VÍCE „dítětem Božím“ svou vlastní zásluhou a rovněž se nemohu stát MÉNĚ „dítětem Božím“ svými chybami. Jsem prostě dítě Boží, ve kterém je božská podstata.

 

„Nebo vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich.“

2. Korintským 6:16

 

Přístup, který k této identitě mám, je stejně důležitý jako identita samotná. „Přibližte se mi, a já se přiblížím vám.“ (NaS 88:63.) Doslova. Ona božská podstata bude vždy v hloubi mé duše, aby souzněla s pravdou a já si uvědomovala jak nádherné to je. A bez ohledu na situaci, ve které se nacházím, je tam pro mě, abych onu lásku a nádheru mohla předat druhým. Schopnost sdílet svou božskou podstatu s druhými je jedna z nejkrásnějších a nejposvátnějších součásti mé identity jakožto dítě Boží. Nehledě na to, jak sklíčeně, vyděšeně nebo bezmocně se cítím, schopnost milovat víc, než jsou mé vlastní možnosti, je uvnitř mě.

A když mě něco rozhodí – mé chyby, to, že mám špatný den, vyčerpání – můžu se zeptat sama sebe: „Ohrožuje tohle moji základní identitu?“ Odpověď pokaždé zní ne! A to je dobrá zpráva!

Pořád klopýtám. Stále se občas cítím nejistá, zakřiknutá a vystrašená. Stále se tvrdohlavě snažím lpět na mých méně důležitých identitách, ale čím více se snažím ztotožnit se skutečností, že jsem dítě Boží – že jsem dítě, které miluje, odpouští, je trpělivé a laskavé – tím stabilnější a vyrovnanější je má vlastní hodnota, která je postavena na něčem trvalém a neměnném. Na něčem dobrém, čistém a pravdivém. Na něčem, co definuje moji samotnou podstatu.

Vložte proto tuto pravdu pěkně hluboko do srdce: Jste dítě Boží.

 

Tento článek napsala Celeste Davisová a byl publikován na stránkách lds.org/blog. Do češtiny ho přeložila Eva Mlčochová.