Existují chvíle, kdy se ohlédnu za svými činy a uvědomím si, jak často je mé chování ovlivňováno strachem. (Nápověda – stává se to ČASTO.) Stává se to téměř nevědomě, když například řeknu něco jinak, protože se bojím, co si o tom někdo pomyslí. Stejně tak váhám, zda sdílet své myšlenky a nápady, protože by mi je někdo mohl zkritizovat, anebo se nacházím v začarovaném kruhu různých rozhodnutí, jelikož hned od začátku nevidím, jak všechno dopadne, a bojím se neznáma. Strach a život ve strachu může být vyčerpávající.
Avšak jde to i jinak. Starší David A. Bednar z Kvora Dvanácti apoštolů řekl:
„Vyzývám vás k tomu, abyste se chopili toho, čím vás Pán požehnal a jednali ve víře.
Nenechte si radit vlastním strachem.
Nenechat si radit vlastním strachem jednoduše znamená, že nedovolíme strachu a nejistotě, aby určovaly, jakým směrem se náš život ubírá…
Nenechat si radit vlastním strachem znamená, že víra v Pána Ježíše Krista překoná náš strach a že se s vytrvalostí posouváme kupředu.“
Během několika posledních měsíců jsem si připomněla pár zásad z písem, které mi pomáhají jednat ve víře namísto toho, abych si nechala radit strachem.
1. Věnujte se své práci a nechte Boha dělat tu Jeho
Spousta obav u mě pramení z pocitu, že všechno musím zvládnout sama. Získala jsem představu, že jsem jakýmsi způsobem zodpovědná za to, aby všechno dopadlo dobře, a když se tak nestane (protože to není má zodpovědnost), jsem plná strachu a beznaděje. Veliká část mých obav je v podstatě způsobena tím, že se snažím dělat Boží práci namísto té své.
Oblast života, která mne provázela mnohými obavami, bylo randění. Uvědomovala jsem si, že to bylo z velké části způsobeno tím, že jsem se snažila urychlit výsledek. Neskutečně jsem na sebe tlačila, abych „si s někým vyrazila a poznávala lidi“ a aby z tohoto něco vzniklo. (Říkala jsem si: „Pokud z této akce neodejdu s někým, kdo by se mnou šel na rande, selhala jsem.“) Ale potom, když se skutečnost nerovnala nereálným očekáváním, cítila jsem se hrozně a randění pro mě bylo těžké a nepříjemné.
V Knize Mormonově byli lidé Almovi „velice vyděšeni“, když zjistili, že jsou obklíčeni nepřátelskou armádou, nicméně pamatovali na to, kdo měl za úkol je vysvobodit. Nemuseli tuto těžkost překonat sami. V Mosiáši 23:27–28 se píše:
A tak jsem v duchu tohoto verše „zaplašil[a] svůj strach“ a promluvila si s Bohem ohledně randění. Zeptala jsem se Ho, co má za úkol On a co je naopak moje práce. Odpověď byla jednoduchá: Jeho úkolem bylo přivést toho pravého člověka na to správné místo a ve správný čas a mým úkolem bylo, abych TAM PŘIŠLA a byla „přítomná duchem, byla půvabná a nehrála si na nedostupnou,“ což znamenalo, že jsem měla využít normální příležitosti k tomu, abych poznala lidi, vypadala hezky a pokud se naskytne příležitost, byla ochotná mluvit s někým, koho neznám.
Díky tomu, že jsem začala rozlišovat moji úlohu a úlohu Boha, se mi ulehčil život a přestala jsem se tolik strachovat. Cítila jsem se lehká a plná naděje, protože moje část byla zvladatelná a mohla jsem ji plnit s vděčností, protože jsem věděla, že až nastane ten správný čas, Bůh se postará o svoji část. Ve všech oblastech života si můžu zvolit víru před strachem tím, že si uvědomím, že není pouze mojí zodpovědností, aby všechno v životě dopadlo dobře. Mohu udělat svoji část, přijmout, že lidé mají svoji svobodnou vůli, a potom dovolit Bohu, aby se postaral o zbytek.
2. Poklekněte a modlete se. Poté jděte a čiňte
Když jsem se snažila přijít na to, zda se mám provdat za muže, se kterým jsem zanedlouho začala chodit, byla jsem opět paralyzována strachem. Nebylo to tím, že bych se něčeho obávala – vůbec ne, ale právě to mě zčásti vyděsilo! Modlila jsem se ohledně toho, ale neměla jsem pocit, že jsem od Boha získala jasnou odpověď. Ohledně svatby jsem se cítila dobře a také to bylo něco, co jsem si přála… ale co když jsem se mýlila? Co když to všechno bylo připraveno jen pro to, abych neuspěla? Nechtěla jsem jednat, protože jsem nic nechtěla pokazit.
Tehdy jsem v Knize Mormonově narazila na Almu 37, kde Alma připomíná svému synovi Helamanovi zázraky, které zažili jejich předkové, a jak je Bůh vedl pustinou. V Almovi 37:41 jim říká:
Když jsem tyto verše přečetla, bylo to pro mě jako varování, které jsem potřebovala slyšet. Modlit se bylo dobré, ale to, že jsem pak ohledně toho nic ze strachu nedělala, nebyl způsob, jak jsem mohla obdržet odpověď a postoupit „ve svém putování“. Věděla jsem, že se musím rozhodnout, jít kupředu s vírou a pak budu vědět jakým směrem se mám vydat. To jsem také udělala. Stále čas od času zpanikařím, ale Bůh mne ujišťuje, že jsem učinila správné rozhodnutí, protože jsem se rozhodla odložit strach a jít kupředu s důvěrou v Něj a Jeho vedení.
3. Pamatujte, v koho důvěřujete
Když mám pocit, že mě sužuje strach, je to často způsobeno tím, že jsem zapomněla, v koho důvěřuji. Podvědomě se bojím, že mi Bůh nepomůže, protože mám pocit, že v určitém směru nejsem dostatečně dobrá a že budu muset kráčet po oné cestě sama. Co když manželství nikdy nepřijdu na kloub? Co když si vlastně vůbec nezasloužím být šťastná? Co když všechno pokazím a tohle všechno je jen jeden veliký vtip? V těchto situacích si vzpomenu na proroka Nefiho z Knihy Mormonovi, který napsal:
18 Jsem obklíčen pokušeními a hříchy, jež mne tak snadno napadají.
Avšak poté Nefi pokračuje:
19 … nicméně vím, v koho důvěřuji.
20 Bůh můj je mi oporou.
Ve chvílích strachu a když pochybuji o Boží pomoci, si musím připomenout, kdo je ten, o kom hovořím. Je to Ježíš Kristus, Spasitel světa. Ten, který zná všechny věci, který všechny věci překonal a který mi pomůže všechny věci překonat také. NIKDY mě neopustí a ani nikdy neopustí nikoho, kdo v Něj vkládá důvěru.
Rozhodněte se uplatňovat víru
V průběhu času jsem se především naučila, že rozhodnout se mít víru není otázka jednoho velkého rozhodnutí („Rozhodla jsem se mít víru, a proto už nikdy nebudu mít žádné pochybnosti či obavy!“) – jde o to víru uplatňovat. Je to neustálý proces, který se skládá z menších rozhodnutí, které se během dnů, měsíců a let vzájemně proplétají. Jednou jsem dole a jedou nahoře, a ne vždy činím pokrok tak rychle, jak bych si představovala, ale Bůh je s mým růstem trpělivý. A pokud je trpělivý On, mohu být i já. Raduje se z každého úsilí, které vynaložím. Vše, co ode mě žádá, je, abych se neustále snažila a obracela se k Němu, namísto toho, abych se držela svých obav. A to je něco, co mohu zvládnout.
Tento článek napsala Ariel Szuch a původně byl publikován na stránkách lds.org/blog. Do češtiny ho přeložila Eva Mlčochová.
