Možná si někdy říkáte, jak je to jen možné? Já teda ano a věřím, že s Bohem je možné vše. (Viz Matouš 19:26.) Když má člověk silnou touhu a spravedlivá přání, věřím, že Bůh nám je pomůže uskutečnit.
Jednoho dne jsme se s přítelem chystali na výlet do přírody a povídali jsme si s babičkou o tom, kam bychom mohli vyrazit. Řekla, že jí můj bratr slíbil, že ji jednoho dne vezme na Svatou horu, což je menší poutní místo v okrese Žďár nad Sázavou, kam místní obyvatelé chodí, protože je historicky spjaté se Svatou Zdislavou. Nachází se pouhých 10 km od našeho domu, ale babička tam nikdy nebyla.
Cítili jsme, že by bylo dobré jet se tam podívat, a babička řekla, že pojede s námi. Kdyby jí bratr neslíbil, že ji tam vezme, neměla bych odvahu ji tam vzít a to hned z několika důvodů. Je to do kopce (680 m.n.m), babičce je 78 let, má několik zdravotních komplikací a příliš daleko nedojde ani po rovině, natož do kopce.
Vzali jsme s sebou pejska a jeli jsme autem co nejblíže to bylo možné. Chvílemi jsme babičku drželi za ruku a podpírali ji. Chvílemi používala klacek jako hůl, který jsme nalezli v lese, protože cesta byla úzká a nemohli jsme jít stále vedle sebe. Třetí nejdůležitější součástí byl náš pejsek Ajka.
Ajce jsem dala postroj a připnula k němu speciální vodítko a dala ho babičce, aby ji pejsek táhnul. Ajku obecně baví tahat na vodítku. Většinou se usmívá a je to pro ni zábava, ale tenkrát jsem poprvé v životě viděla, jak to, že má babičku vytáhnout do kopce, přijala za své poslání. A s neuvěřitelným odhodláním táhla téměř celou její váhu. Uvědomovala si, že to bez ní babička nezvládne a že jí musí vytáhnout a tvrdě pracovat. Ajka je kříženec ohaře. Ohaři byli chovaní jako lovecké plemeno, ale používali se i k tahání sání. Nikdy jsem ale po ní tolik práce nechtěla.
Šli jsme celkem dlouho a babička to statečně zvládala. Když jsme už byli téměř u cíle, podívala jsem se nahoru a viděla jsem, že nás čeká ještě prudký kopec těsně před vrcholem, na kterém se ono poutní místo nachází. Měla jsem strach, zda to babička zvládne. Podívala jsem se na ni a zeptala se jí: „Opravdu chceš jít až nahoru?“ Babička se na mě usmála a řekla: „Když už jsem se dala do boje, tak to dojdu.“ Díky naší pomoci, a především pomoci pejska, který neskutečně táhl i do toho nejprudšího kopce, babička dokázala vyjít až nahoru.
Věřím, že to byl Boží zázrak a že nám pomáhali i andělé. Věřím, že jsou skutečně s námi, i když je nevidíme. Když jsme došli do cíle, babička měla slzy v očích a byla vděčná, že se tam mohla alespoň jednou v životě podívat. Následujících několik hodin a dní stále nemohla uvěřit tomu, že opravdu byla nahoře a že to zdravotně zvládla. Moje mamka, babičky dcera, tomu také moc nemohla uvěřit a s úsměvem řekla, že jsme ji tam měli vzít před 20 lety 🙂
Když jsem se babičky potom ptala, jak bylo možné, že to zvládla, řekla, že viděla naši podporu, a to že jí dodávalo sílu. Když si vzájemně pomáháme plnit své přání a sny, život je opravdu nádherný a s Bohem je skutečně všechno možné.
Tento článek napsala Péťa Stupková a velmi jí za něj děkujeme.
