Celý život jsem členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Obdržela jsem svědectví o Ježíši Kristu a Jeho evangeliu dávno předtím, než kam mi sahá paměť. Čím jsem byla starší a měla více vědomostí, rozpoznávala jsem více světla a pravdy. Nikdy jsem nepochybovala, dokud…
Se nezačaly objevovat příběhy o přikrášlování událostí z Církevní historie – věci o chybách a slabostech Josepha Smitha, které jsem neznala, zkreslená historická fakta, psané záznamy, které se lišily od sebe a od veřejně známých příběhů. Čím více jsem je četla, tím více jsem měla otázek.
Nebyla jsem si jista, zda mi modlitba pomůže. Bála jsem se, že obdržím stejnou odpověď jako vždycky, protože jsem vyrůstala v Církvi. Chtěla jsem tomu sama přijít na kloub. Ale čím více jsem měla otázek na intelektuální úrovni, tím to bylo horší. Pochybnosti vedly k vnitřním rozporům a panice bez toho, abych našla řešení.
Pak mě jedna kamarádka z Církve pozvala na oběd. Věřila jsem jí, a tak jsem s ní mluvila otevřeně. Zareagovala s láskou a porozuměním. Poté, co jsem s ní diskutovala o svých problémech, se mě zeptala: „Co víš?“
„Co vím o čem?“
„Řekni mi to, co víš. Ne to, o čem pochybuješ, ale to, co víš, že je pravdivé.“
A právě v tu chvíli jsem velice silně a přitom něžně pocítila Ducha. Mocné a přitom tiché ujištění. To, co jsem opravdu věděla, jsem nezískala intelektuálním poznáním. Absolutní pravdu a světlo nelze nalézt pouhým čtením záznamů. Spíše přichází prostřednictvím studia slova Božího a přemítáním o něm.
Odpověděla jsem jí: „Vím, že Ježíš Kristus je můj Spasitel a usmířil moje hříchy. Vím, že mám nebeské rodiče, kteří mě milují. Vím, že Joseph Smith přeložil Knihu Mormonovu ze zlatých desek a že dnes máme na zemi žijícího proroka.“ Tato odpověď přišla z hloubi srdce, existovala dávno předtím, než jsem přišla na zemi, a daleko za hranice tohoto života.
Alma, prorok z Knihy Mormonovy, nám připomíná, že pravého poznání můžeme dosáhnout pouze tehdy, když zasadíme semínko víry, když ho vyživujeme, zatímco vyráží a vyrůstá ve strom, což nám nakonec přinese dokonalé poznání – strom s ovocem, „které je nejcennější, které je sladší nade vše, co je sladké, a které je bělejší nade vše, co je bílé, ano, a ryzí nade vše, co je ryzí.“ (Alma 32:42.)
Já jsem však sázela semínka pochybností, které jsem vyživovala, a vyrůstala jsem ve strom zdeformovaný světskými pravdami a zmatkem. Jeho ovoce nebylo dobré – bylo spíše trpké a způsobovalo mi v srdci, moci, mysli a duši velký zármutek.
Byla bych ráda, kdybych mohla říct, že jsem od té doby už nikdy nepochybovala. Pak ale přišel listopad 2015 a novinky o změnách ve stanovisku Církve k párům stejného pohlaví a jejich dětem. Měla jsem nové otázky a nebyla jsem si jistá, co s nimi mám dělat. Chvíli jsem se tím zabývala, dokud jsem se nerozhodla, že všechny své otázky odložím.
Naštěstí zanedlouho poté vydala Sheri Dew knihu s názvem Worth the Wrestle, která přesně pojednávala o otázce, se kterou jsem zápasila. Byla jsem příjemně překvapená, že i Sheri Dew měla tyto otázky.
Popisovala podobné pocity, které jsem měla já: „Když bylo oznámeno stanovisko Církve, že děti homosexuálních rodičů možná nebudou moci být pokřtěné v obvyklém věku osmi let, nerozuměla jsem tomu. Neměla jsem pochybnosti o bratřích nebo jejich inspiraci, ale stejně tak jsem nerozuměla, na základě které nauky bylo toto stanovisko postaveno. A v srdci jsem soucítila s přáteli, jejichž děti nebo vnoučata se v této situaci nacházely.“
Pokračovala: „A tak jsem požádala Pána, aby mě učil. Modlila jsem se, bádala v písmech, studovala učení proroků a přemítala o této otázce v chrámu. Takhle to probíhalo několik měsíců. Poté jednoho dne můj kolega během prezentace pronesl větu, díky které mě napadla myšlenka a Duch mi v tu chvíli v srdci a mysli osvítil část oné nauky. Považuji onu odpověď jako osobní zjevení a ne jako něco, co bych zde měla zmiňovat.“ (Worth the Wrestle [2017], 22–23.)
Nejprve jsem byla zklamaná, že se o svou odpověď nepodělila. Pak jsem si ale uvědomila, že odpověď Sheri Dew by nebyla stejná jako ta moje. Všichni chápeme věci trošku jinak a Pán nám podle toho odpovídá. „Neboť Pán Bůh dává světlo k porozumění; neboť promlouvá k lidem jazykem jejich tak, aby porozuměli.“ (2. Nefi 31:3.)
Nesmírně mi pomohlo, když jsem si uvědomovala, že zápasit s otázkami je vlastně dobré. Nemusí nás to nutně odvádět od pravd evangelia; spíše nám to může pomoci získat hlubší pochopení a porozumění. Tento postup nás může spíše posílit než oslabit. Sestra Dew to vyjádřila jasně: „Když máme nezodpovězené otázky, výzva neleží v tom, co si myslíme, že víme. Leží v tom, co ZATÍM nevíme.“ (Worth the Wrestle, 23.)
Starší Neal A. Maxwell také poskytl cenný náhled ohledně kladení si otázek: „Nemáme se domnívat, … že jen proto, že něco nedokážeme vysvětlit, to je nevysvětlitelné.“ (Not My Will, But Thine [1988], 124.)
Touha klást si otázky a vyhledávat hlubší poznání je božskou vlastností. Vedla mladého chlapce do lesnatého háje, aby se zeptal, která církev je pravdivá. A když hledáme odpovědi, je důležité, abychom pamatovali na věčné pravdy, o kterých jsme již získali svědectví.
Jsem si jistá, že se objeví další otázky. Ale začínám si být stejně jistá, že pokud s nimi budu bojovat dostatečně dlouho, naleznu odpovědi. Pokud ne v tomto životě, tak v tom příštím.
Tento článek napsala Laurie Campbell a původně byl publikován na stránkách lds.org/blog. Do češtiny ho přeložil Zdeněk Šindýlek.
