Co je to Starý zákon, kdo ho napsal a proč? Jak se k němu staví Církev Ježíše Krista?

Starý zákon je posvátným písmem pro dvě velká náboženství – křesťanství a judaismus.  Je první, starší a rozsáhlejší částí křesťanské bible. Víte, jak tato kniha vznikala? Kdo ji sepsal a sestavil? A proč je historie židovského národa významná pro křesťany? Pokud se chcete dozvědět něco nového a rozšířit si své duchovní znalosti v historickém kontextu, je tento článek pro Vás.

Co je to Starý zákon?

Starý zákon je soubor knih, popisujících dlouhé období historie, literatury a náboženského učení židovského národa. Jejich obsah byl původně předáván ústně. Příběhy a učení předávané po mnoho generací byly sepsány pravděpodobně v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. Původní svitky byly uchovávány v Šalamounově jeruzalémském chrámu.

Po vypálení Jeruzaléma Babyloňany a odvedení Židů do zajetí byla nejspíš většina záznamů zničena. Proto s velkou pravděpodobností nejstarší originály, z nichž přímo vycházejí dnešní opisy, vznikly až po roce 586 př. n. l. a ve většině případů je příliš spekulativní určovat původní autory. Název Starý zákon poprvé použil ve 2. století křesťanský biskup Melitón ze Sard /?-180/, aby odlišil knihy vzniklé před narozením Ježíše Krista, od knih formujícího se Nového zákona. Originálním jazykem většiny spisů je stará hebrejština, u menší části je to novější aramejština, která starou hebrejštinu postupně úplně nahradila.

Soubor knih Hebrejské bible neboli Tanachu se ustálil na konci 1. století. Potřeba vytvořit kánon, který do té doby neexistoval, vznikla z několika důvodů. Zaprvé se židé dostávali stále častěji do konfrontace s křesťany a zadruhé, po potlačení židovského povstání byl v roce 70 Římany zbořen Druhý jeruzalémský chrám – centrum judaismu a mnoho obyvatel bylo odvedeno z Palestiny. Skupina rabínů z obavy o zachování židovského náboženství vytvořila kolem roku 90 v Javné tzv. Palestinský kánon. Slovo Tanach je akronymem hebrejských názvů tří částí – Tóra (5 knih Mojžíšových), Nevi´im (Proroci) a Ketuvim (Spisy). Obsahuje 24 knih. Bylo jich víc, ale byly uměle zredukovány a spojeny tak, aby počet knih odpovídal počtu písmen hebrejské abecedy.

Obsah židovské bible je však stejný, jako u protestantské bible, která má knih 39. Reformátoři v 16. století vycházeli z Palestinského kánonu, zatímco osobnosti ranného křesťanství vycházeli z tzv. Alexandrijského překladu (Septuaguinty), což byl řecký překlad vzniklý v 3 stol. př. n . l. pro židy žijící v diaspoře (mimo Palestinu). Septuaquinta obsahovala navíc další tzv. deuterokanonické knihy jako Kniha Moudrosti, Sírachovec, Tobiáš a další. Proto má dnešní katolický Starý zákon 46 knih. Další knihy najdeme také v pravoslavném kánonu a etiopská ortodoxní církev má kánon složený dokonce z 54 knih. Tento článek bude pojednávat o protestantské verzi Starého zákona.

Knihy Starého zákona

Prvním spisem, který najdete, když otevřete Starý zákon, je kniha Genesis (v překladu z řečtiny vznik, zrod). Začíná stvořením světa a prvních lidí – Adama a Evy a jejich vyhnáním z ráje. Píše se zde o jejich dětech, Ábelu a Kainovi a Setovi. Dlouhý rodokmen vede od Seta až k Noému, který spolu se svou rodinou přežil potopu, trest seslaný na jeho lid kvůli hříšnosti.

Jeho synové Sem, Cham a Jáfet jsou podle Bible praotci velkých národů – Semitů, Kanáanců (obyvatelé dnešního Předního východu) a Evropanů. Vzdáleným potomkem Sema byl Abrahám, který podle Genesis odešel z Uru Kaldejských (pravděpodobně sumerské město na jihu dnešního Iráku) do Cháran (pravděpodobně město na jihovýchodě dnešního Turecka). Na základě Boží inspirace se znovu přestěhoval do Sichem (místo na západním břehu Jordánu, blízko dnešního Izraelského Nablus).

Jeho prvorozeným synem byl Izmael, kterého zplodil s otrokyní Agar. Ten je podle muslimské tradice považován za praotce všech Arabů. Noe i Abraham jsou muslimy považováni za proroky. S manželkou Sarai měl syna Izáka, který později převzal správu jeho majetku a z Izákova syna Jákoba (později Izraele) vzešlo 12 synů – kmenů. Nejmladší z 12 synů, Josef, byl svými bratry prodán do Egypta, kde díky Boží pomoci vystoupal až na faraonova poradce a v době hladu zachránil Egypt. Do Egypta k sobě přivedl i svou rodinu.

Exodus (z řeckého vyjíti) popisuje odchod zotročených Izraelitů, tehdy již početného národa, po 400 letech z Egypta. Pod vedením Mojžíše přešli Rudé moře, kde zahynula faraonova armáda, která je pronásledovala. Tato událost se již dá datovat i z jiných zdrojů – nejpravděpodobnější je 13. století př. n. l. za vlády faraona Ramesse II. /1294-1213/. Židé si ji dodnes připomínají na svátek Pesach (Velikonoce). Na hoře Sinai (pravděpodobně hora Džebel Musa na jihu Sinajského poloostrova) bylo Mojžíšovi zjeveno desatero přikázání a další právní zákony pro organizaci a správu jeho národa.

Když na horu vystoupil podruhé a po dobu 40 dní zde komunikoval s Bohem, tábořící Izraelité dostali strach, že se nevrátí. Vyrobili si proto zlaté tele po vzoru egyptského boha – býka Apise, kterému se klaněli. Po návratu se na ně Mojžíš rozhněval a dal zabít každého, kdo se prohřešil modloslužbou. Ostatním ale Bůh odpustil – od té doby židé slaví svůj největší svátek Jom kipur (svátek smíření). Bůh jim také přikázal postavit svatostánek, první přenosný chrám. Na jeho stavbu byly použity nejlepší materiály, základ tvořilo akáciové dřevo. Uvnitř byla uchovávána Archa úmluvy, truhla ve které byly desky s desaterem). 

Třetí kniha Levitikus (název vznikl polatinštěním řeckého slova Leutikion, což znamená kniha levijská) je kněžskou knihou. Pojednává především o pravidlech bohoslužby. Úlohu kněží zastávali potomci Levího, jednoho z Jákobových synů. Kněžími byli pouze přímí potomci Mojžíšova bratra Árona, ostatní Lévíté vykonávali pomocné kněžské služby. Postupně v izraelské společnosti vykonávali úlohu kazatelů i soudců. Poslední dvě knihy Tóry – Numeri (z řeckého čísla) a Deuteronomium (řecky druhý zákon) obsahují další údaje o putování Izraelitů pustinou – přes Sinajský poloostrov až do dnešního Jordánska. Píše se zde o smrti Mojžíše na hoře Nébo (blízko dnešního města Ammán).

Mezi knihy, které udržují dále historickou linku se řadí Jozue, Soudců, Rut, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská, 1. a 2. Paralipomenon, Ezdráš, Nehemiáš a Ester. Popisují příchod izraelského národa do zaslíbené země za Jordánem. Pod vedením Jozueho, Mojžíšova nástupce, Izraelci vyhladili původní obyvatele a zemi osídlili. Po jeho smrti měl každý kmen určitou autonomii, kdy lidu vládli soudci. Izraelci si své místo museli vybojovat v konfliktech s okolními národy – Amorejci, Pelištejci (Filištíni) a dalšími. Národ politicky sjednotil až prorok Samuel, který pomazal (“korunoval”) krále Saula  /asi 1079-1010 př. n. l./ i Davida /asi 1040-970 př. n. l./.

Na přelomu století se království rozrostlo a největšího rozmachu dosáhlo za vlády Davidova syna Šalamouna /1011-931 př. n. l./, kdy Izrael ovládal úrodné území od severního cípu Akabského zálivu až po řeku Eufrat. Centrem říše se stalo město Jeruzalém, kde vznikl Šalamounův chrám. Po jeho smrti se království rozpadlo na jižní Judské království (kmeny Juda a Benjamin) a severní Izraelské království. Severní království bylo už v 10. století př. n. l. vypleněno Egypťany a roku 722 př. n. l. kompletně ovládnuto Asyřany. Jižní království přežilo o 136 let déle  i díky větší vnitřní stabilitě. Jeho definitivní konec přineslo dobytí a zničení Jeruzaléma Babylóňany pod vedením krále Nabukadnezara II. /630-562 př. n. l./ v roce 586 př. n. l.. Po dobytí Babylóna Peršany v roce 539 př. n. l. umožnil král Kýros II. /?-530 př. n. l./ návrat všech zotročených obyvatel. Jedním z těch, kteří organizovali návrat a pomáhali obnovovat náboženství byli Ezdráš a Nehemjáš. O dalším historickém vývoji v Palestině se už v protestantském kánonu Starého zákona nepíše.

Poetické knihy, mezi něž patří Job, Žalmy (žalm je forma modlitby), Přísloví, Kazatel, Píseň Šalomounova a Pláč Jeremiášův, jsou dokladem tehdejšího stavu umělecké náboženské literatury a písemnictví. Příběh o Jobovi by chronologicky patřil ke knize Genesis. Autorství knih Přísloví, Kazatele i Písně je přisuzováno Šalamounovi. Část žalmů zase pochazí od jeho otce Davida. Pláč Jeremiášův je reakcí proroka Jeremiáše na zničení Jeruzaléma a chrámu, kdy prosí Boha a pomoc a o smilování.

Ačkoli se izraelský národ často od Boha odvracel, působili mezi nimi vždy proroci, kteří dostávali zjevení od Boha. Proroci varovali Izrael před jeho hříchy a svědčili o požehnáních, která vyplývají z poslušnosti. Prorokovali o příchodu Krista, jenž usmíří hříchy těch, kteří činí pokání a žijí podle zákona. Jejich činy a kázání jsou zaznamenány v knihách Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš a Malachiáš.

Jaký je vztah členů Církve ke Starému zákonu?

Pro Svaté posledních dnů je Starý zákon stejně důležitý jako ostatní písma – Nový zákon, Kniha Mormonova a Nauky a Smlouvy. Starý zákon – stará smlouva, byl později nahrazen novým zákonem, který přinesl Ježíš Kristus. Přesto je zde obsaženo mnoho klíčových nauk a informací. Na základě smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem (Genesis 17), jeho potomci jsou vyvoleným národem. Kvůli svým hříchům byl rozptýlen do celého světa, ale v posledních dnech před druhým příchodem Ježíše Krista bude znovu shromažďován. Toto shromažďování už začalo a postupuje dál s každým člověkem, obráceným k Ježíši Kristu.

Stejně jako staří Izraelité, i dnešní Svatí posledních dnů mají chrámy, ve kterých vykonávají posvátné obřady, odvádějí desátek a řídí se učením proroků. Starý zákon také obsahuje důležité pravdy o kněžství – vyšším Melchidesechově (bylo pojmenováno podle vysokého kněze, Abrahámova současníka) a nižším Áronově (pojmenováno podle Mojžíšova bratra Árona).

Jasný postoj členů Církve ke Starému zákonu je vyjádřen v 8. článku víry, který říká: Věříme, že Bible je slovo Boží, nakolik je přeložena správně, také věříme, že Kniha Mormonova je slovo Boží. Kvůli obrovskému množství překladů se ze Starého zákona vytratilo mnoho původních pravd. Význam celého příběhu může změnit jediné chybně přeložené slovo, nebo písařská chyba. Joseph Smith proto vytvořil díky zjevení inspirovaný překlad vybraných pasáží Bible, kde opravil nejdůležitější chyby a doplnil verše pro lepší porozumění. Zmíněných dvanáct Článků víry vydal roku 1842 Joseph Smith /1805-1844/, jako prohlášení, které má světu přibližovat, čemu veří Svatí posledních dnů.

Joseph Smith zapsal podle zjevení další podrobnosti o prorocích Mojžíšovi a Enochovi, které jsou dnes dostupné ke čtení v knize Mojžíš v Drahocenné perle (další kniha, která obsahuje výběr ze zjevení, překladů a vyprávění Josepha Smitha). Další důležitou knihou, která přináší zásadní svědectví o stvoření a předchozím životě je kniha Abrahamova. Je to překlad egyptských papyrů, které odvezli Napoleonovi vojáci z Egypta (během tažení v letech 1798-1801) a které skupina Svatých odkoupila v roce 1835.

Členům Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice je doporučeno používat Bibli kralickou, jako nejpřesnější. Bible kralická vznikla v Českém království na přelomu 16. a 17. století. Přeložili ji z původních biblických jazyků členové protestantského hnutí Jednoty bratrské a vytiskli ji ve své tiskárně na tvrzi v moravských Kralicích. Členové Církve v anglicky mluvících zemích používají Bibli Krále Jakuba (v originále King James Version), která byla přeložena v letech 1601 až 1611 na anglickém královském dvoře na podnět krále Jakuba I. Stuarta /1566-1625/.

Starý zákon kvůli kulturní odlišnosti dnešní doby často velmi složitý na porozumění, přesto se vyplatí studovat, stejně jako další písma a zdroje, ve kterých jsou zaznamenané pravdy o učení Ježíše Krista. Tento článek Vás měl hlavně motivovat ke studii, které není lehké, ale o to více může být obohacující. Pokud je Vám cokoli nejasného, neváhejte kontaktovat autora.

 

Tento článek napsal Hubert Horák.