Příběh Romea a Julie je běžnou součástí kulturního vyžití. Učí se o něm ve škole a je předlohou nesčetného množství inscenací a filmů. Já sama jsem měla vždycky ráda tu verzi, ve které jsou skřítci a víly. Ta má dokonce i happy end. Ať už se ale jedná o kterékoli zpracování, lekce, kterou se můžeme naučit, zůstává stejná. Neshoda dvou lidí způsobila nenávist, která po celá desetiletí mořila obě jejich rodiny.
Máme jen dva režimy
Ono urazit se je jednoduché. Dokonce je to i přirozené, protože naše tělo má jen dva základní režimy – klid a ohrožení. V době klidu dokážeme fungovat jako racionální lidé, ale na ohrožení naše tělo reaguje jedním ze tří způsobů. Útokem, útěkem nebo ustrnutím.
Rozepře, nedorozumění, hádky a podobné situace jsou pro našeho přirozeného člověka ohrožením a podle toho také reagujeme. Někdy útočíme, protože nám bylo ublíženo a my se bráníme. Jindy utíkáme a vyhýbáme se konfrontaci a v některých případech prostě zamrzneme a zasekneme se na jednom místě. Narozdíl od fyzického nebezpečí a bolesti nereagujeme na duševní ohrožení jen jedním ze zmíněných způsobů – často je kombinujeme a celá situace se ještě zhoršuje.
Pokud se teď trochu poznáváte, nebojte, nejste v tom sami. Je to naše přirozená reakce a ta neurčuje kým jsme. To kým jsme ukazuje až to, jak s tou přirozenou reakcí nakládáme.
To, kým jsme neurčuje vztek, ale to, jak s ním naložíme.
Každodenní usmíření
V Knize Mormonově Pán řekl, že “ten kdo má ducha sváru, není ode mne”. (3. Nefi 11:29.) Máme se tedy snažit nepoddat se zlobě, ale reagovat v mírnosti. Co když se nám to ale nedaří? Co s tím? Pán v písmech dál říká, “Budeš-li si přáti jíti ke mě, a rozpomeneš-li se, že bratr tvůj má něco proti tobě, Jdi svou cestou k bratru svému a nejprve se smiř s bratrem svým a potom pojď ke mě s celým srdcem svým a já tě přijmu.” (3. Nefi 12:23-24.)
Prostě a jednoduše, máme odpouštět a také se omlouvat a uznat chybu. Jenomže to se lehko řekne, ale hůř udělá. Ta bolest, kterou cítíme, je skutečná. Naše emoce jsou naší součástí a jsou pro nás stejně důležité jako náš dech. Nemůžeme je jen tak zastavit a Nebeský Otec to po nás ani nechce. On ví, že to není jednoduché a je připraven nám s tím pomoct.
Můžeme začít malými krůčky, můžeme začít odpouštět malé chybičky a naučit se přiznat, že možná nemáme pravdu.
Začněte pomalu
Ať už mluvíme o odpouštění nebo o omlouvání, obojí je něco, co se můžeme naučit. Můžeme začít malými krůčky, můžeme začít odpouštět malé chybičky a naučit se přiznat, že možná nemáme pravdu. Můžeme se pokusit podívat se na celou situaci z jiného pohledu. Můžeme se místo křivdy soustředit na něco, co na druhých můžeme obdivovat. Můžeme se modlit o to, abychom měli sílu se pokořit.
Někdy se stává, že si ani neuvědomujeme, že je něco špatně, a proto nám Pán pomáhá skrze druhé, kteří nám mohou připomenout, co je důležité. Pamatuju si, jak se nás maminka pravidelně snažila s bráchou usmířit :). Ne vždycky to fungovalo, ale snaha byla. Maminka byla náš prostředník. Kristus sám sloužil jako největší prostředník ve smiřování. Jeho Usmíření nám otevřelo cestu zpět k Nebeskému Otci. Proto se na něj můžeme obrátit, když je pro nás smiřování těžké. On ví, jak jsme na tom, a ví, co potrebujeme. S Jeho pomocí se můžeme uzdravit.
Tento článek napsala Zuzka de Vries.
