Rozmohl se nám tu takový nešvar. Je to trend ničeho nelitovat. Není se čemu divit – v dnešní době se nechceme vystavovat nepříjemným pocitům jako je lítost. Myslíme si, že existuje rychlejší řešení, které nebolí – dát zpět, odebrat z přátel, kliknout na „delete“… Lidé si tetují na těla citáty „No regrets“ a z rádia hraje píseň „Non, je non regrette rien“. Máme pocit, že nejdůležitější jsme jen MY MY MY a naše štěstí. Předstíráme, že pocity viny nás nikdy netrápily. Potloukly by naše ego, a tak je metáme pod koberec a bráníme se všemu, co nemůžeme mít pod kontrolou.
Přitom ono glorifikované ego je ve skutečnosti jen napodobeninou štěstí a radosti. Přibývají věci, které zoufale chceme změnit, ale neumíme to. A tak raději dramaticky řešíme hlouposti, kterých za pět, deset let litovat nebudeme (jako jakou značku auta si koupím), ale důležité otázky, kterých lidé nejčastěji litují (vzdělání, promarněný čas, nevyužité příležitosti, pochroumané vztahy…) necháváme ležet a předstíráme že neexistují. Proč ale máme pocit, že lítost je hrozný pocit?
„Ego je jen napodobeninou štěstí a radosti.“
4 postoje k problémům
Když jsme my, lidé, konfrontování se situací, které litujeme, většinou zaujmeme tyto 4 postoje:
- Popírání – nechceme rozumět tomu, co se stalo, a nechce se nám snažit s tím něco dělat – prostě to ignorujeme. Někdy vlastní vinu radši svedeme na někoho jiného.
- Zmatek – nerozumíme tomu, proč jsme to udělali. Klademe si otázky jako „Jak jsem to jen mohl udělat?“ nebo „Co jsem si vlastně myslel?“. Máme pocit, jako by tu věc udělal někdo vedle nás, s kým se nedokážeme identifikovat a přece musíme.
- Trestání – chceme si nakopat nebo si dát facku. Máme vztek sami na sebe.
- Trápení – předcházející dva body dáme do smyčky a neustále je opakujeme. Zaměřujeme se na své chyby a trápíme se.
Můžeme se rozhodnout jinak
Kromě zmíněných 4 postojů existuje ještě pátý: Je to proces tzv. pokání. Můžeme si připustit, že to, co jsme udělali, bylo hloupé a chceme to změnit. Jedině tehdy se můžeme poučit a stát se někým jiným. A díky tomu také můžeme říct, že to, co jsme provedli, byla naše minulost. Jak ale dospět k této změně?
Intenzita a emoce doprovázející pocit lítosti se liší v závislosti na tom, čeho litujeme. Musíme ale poznat, že mezi smutkem, který vede k pokání a smutkem, který vede k zoufalství, je důležitý rozdíl. Opravdová lítost a výčitky svědomí jsou často bolestivé. Ale jsou to důležité kroky v procesu pokání. Pokud vedou pocity k tomu, že se nenávidíme a nejsme schopni vstát, spíše nám situaci ztěžují, než aby nám pomáhaly. Tyto pocity ničí naši naději a přesvědčují nás, abychom podléhali dalším pokušením. Naopak lítost podle Boha nás podněcuje ke změně. Abychom se skutečně káli, musíme znát svou vinu, upřímně litovat a přiznat to Bohu. Jedině potom můžeme změnit své chování a myšlení. Přestaneme dělat věci, které jsou špatné a máme chuť dělat věci, které jsou správné. Díky tomu můžeme mít čistý plášť před celým světem, před sebou samotnými a hlavně – před Bohem.
„…díky pokání můžeme změnit své chování a myšlení.“
Nelituji, že jsem litoval
Nespokojujme se, prosím, se svými chybami a slabostmi. Správné není říct „Ničeho nelituji“, ale „Nelituji, že jsem litoval“. Jedině to nás posouvá vpřed, abychom se mohli stát lepšími lidmi. Žádná věc, kterou jsme provedli, není tak hrozná, abychom se nemohli otočit, jít zpět a stát se lepším člověkem. Bůh nám nikdy neřekne „Teď už ne“. Náš osud není určen tím, kolikrát klopýtneme, ale kolikrát vstaneme. Cesta životem bude vždycky obtížná. Kráčejme tak, abychom se mohli za čas ohlédnout zpět a být vděční za to, že jsme se nebáli přiznat si chybu a napravit ji. Jen díky tomu můžeme být v životě skutečně šťastní.
Tento článek napsala Terka Šindýlková.
