„Kéž bych byl šťastnější.“ Tato myšlenka již určitě napadla většinu z nás. Ale jak můžeme být šťastnější? President Thomas S. Monson nás učí, jak můžeme být v kterékoli situaci, ve které se nacházíme, šťastnější pomocí tohoto jednoduchého a přesto účinného receptu:

„Nezapomeňte poděkovat. V těchto dvou slovech se nachází nejlepší lék na šťastné manželství, recept na trvalé přátelství a model pro osobní štěstí.“ (BYU Commencement address, 26. dubna 2001.)

Kdy tedy nemáme zapomenout poděkovat?

Každý den můžeme děkovat lidem, které máme rádi.

Můžeme poděkovat, zatímco jsme na cestě a ne až na jejím konci.

Můžeme děkovat Bohu za všech okolností – i během zkoušek.

Když v těchto a v dalších situacích nezapomeneme poděkovat, uvidíme, že požehnání plynoucí z vděčnosti budou narůstat.

Žijeme v uspěchané době

Máme hodně práce. Hladové krky, které musíme nakrmit, dům, který musíme uklidit, domácí úkoly, které musíme udělat, a tisíce dalších úkolů, které nám zabírají celé dny. Avšak uprostřed toho všeho můžeme pamatovat na to, na čem opravdu záleží – na lidi kolem nás. President Monson učil: „Často považujeme za samozřejmost právě ty, kteří si naši vděčnost zasluhují nejvíce. Nečekejme na to, až bude příliš pozdě vděčnost vyjádřit.“ („Božský dar vděčnosti“, Generální konference, říjen 2010.) Je snadné nezapomenout poděkovat lidem, které máme rádi, poté, co odejdou, ale mnohem větší odměnu získáme, když si ve svém rutinním životě uděláme čas a poděkujeme jim, dokud jsou ještě zde. Naše vztahy rostou a vzkvétají, když je často vyživujeme vyjádřeními vděčnosti.

Občas sami sobě říkáme, že projevíme vděčnost až potom, co bude po všem a přijdou kýžená požehnání – až se vdáme či oženíme, koupíme dům nebo získáme vysněnou práci, v kterou doufáme. President Monson ale učil: „Nehledě na naše okolnosti toho má každý z nás mnoho, za co může být vděčný, pokud se jen zastavíme a zamyslíme se nad svými požehnáními.“ („Božský dar vděčnosti“.) Můžeme se zastavit a zamyslet se nad tím, za co jsme vděční, i když jsme zaneprázdněni plněním svých snů.

Projevujme vděčnost vždy

Bůh přikázal Lehimu, proroku v Knize Mormonově, aby opustil Jeruzalém před tím, než bude zničen. Lehi zanechal své zlato a stříbro, opustil širší rodinu, přátele, živobytí a stabilní život a tři dny cestoval se svou rodinou a zásobami pustinou.

Poté, co rozbili stany, Lehi „postavil oltář z kamenů a učinil oběť Pánu a vzdával díky“ (1. Nefi 2:7).

Toto se podle světského měřítka nepodobá chvíli, ve které bychom měli být vděční. Jsou v pustině a jen málo skutečností naznačuje tomu, že vědí, kam jdou. Opustili úplně vše. Budoucnost je nejasná. A přesto se Lehi zastavil, aby nezapomněl poděkovat Bohu. Uvědomuje si, že je na ono místo vyvedl Bůh, a ví, že když s nimi Bůh je, může se ona cesta zdát náročná, ale vždy přijdou dobré věci, a to je něco, za co může být vděčný.

Uprostřed cesty životem, našeho seznamu povinností, či když ve sluchátkách posloucháme oblíbenou písničku, můžeme následovat Lehiho příklad – zastavit se a nezapomenout poděkovat Bohu za to, jak je k nám dobrotivý a jak nás v životě vede.

Nezapomeňme poděkovat ve zkouškách

Všichni zažíváme chvíle, kdy se zdá, že je pro nás projevování vděčnosti obzvláště těžké. Úmrtí blízkého člověka, rozvod, přírodní katastrofy, dlouhodobá nemoc a další podobné situace nám mohou zlomit srdce, vyčerpat nás a zanechat nám celou řadu emocí, které si s vděčností nespojujeme. President Dieter F. Uchtdorf ale učil, že když v těchto situacích nezapomeneme poděkovat, může to pozvednout našeho ducha a rozšířit náš náhled. Uvedl:

„Můžeme se rozhodnout, že budeme vděční, ať se děje, co se děje. …

Být vděčný v těžkých dobách neznamená, že jsme spokojeni se svou situací. Znamená to, že očima víry hledíme až za své nynější problémy a výzvy. …

Opravdová vděčnost je vyjádřením naděje a svědectví. Pramení z uznání toho, že ne vždy rozumíme životním zkouškám, ale věříme tomu, že jednou jim rozumět budeme.“ („Vděčni za každé situace“, Generální konference, duben 2014.)

Když budeme v obtížných situacích vděční, neznamená to, že těžkosti ustanou. Neznamená to, že musíme projít zkouškami silou své vůle nebo že když „jen budeme více vděční“, vyrovnáme se s hlubokým zármutkem nebo duševní nemocí. Jednoduše to znamená, že vzhlížíme ke Kristu. Když vyjadřujeme vděčnost, dáváme najevo, že víme „v koho důvěřuj[eme]“ (2. Nefi 4:19) a uznáváme, že skrze Ježíšovu milost a Jeho uschopňující moc dokážeme snášet zkoušky a že naše nejtěžší zkušenosti dokáže proměnit v ty nejkrásnější věci. Vděčnost v těchto dobách je projevem naší naděje a víry v Něj. Dodává nám sílu, abychom vytrvali ve zkouškách více tak jako Kristus.

Proč bychom měli být vděční?

„Nezapomenout poděkovat“ je něco, co si mnoho z nás potřebuje osvojit, avšak Bůh nám požehná i za naši nedokonalou snahu „denně ž[ít] v díkůvzdání“ (Alma 34:38). President Uchtdorf učil: „Vděčnost našemu Otci v nebi rozšiřuje naše vnímání a zjasňuje náš zrak. Inspiruje k pokoře a posiluje empatii vůči bližním a všemu Božímu stvoření. Vděčnost je katalyzátorem všech křesťanských vlastností!“ („Vděčni za každé situace“.) President Monson také učil: „Upřímné projevy díků nám nejen pomáhají uvědomit si svá požehnání, ale také odemykají brány nebes a pomáhají nám pociťovat lásku Boží.“ („Božský dar vděčnosti“.)

Širší náhled. Jasnější vize. Empatie. Odemknuté brány nebes a pocit lásky Boží v srdci. Síla ve zkouškách a naděje v Krista. Když nezapomeneme děkovat Bohu, obdržíme toto vše, přiblížíme se k těm, které milujeme, a budeme více takovými, jako je Spasitel.

 

Tento článek napsali redaktoři blogu LDS.org a původně byl publikován na stránky lds.org/blog. Do češtiny ho přeložil Zdeněk Šindýlek.