Krize „raného věku“ se objevuje v rané dospělosti, kdy uděláte první krůčky do „reálného života“ a zjistíte, že nemáte nejmenší tušení, co vlastně děláte.

Když jsem odstátnicovala a nastoupila do první opravdové práce, myslela jsem si, že jsem dospěla. Tou dobou už jsem pár let stála na vlastních nohou a myslela jsem si, že mám tuhle dospěláckou věc v kapse. Jsem schopná platit nájem, vařit si, zorganizovat si čas a mít společenský život.

Hračka, ne?

Až na to, že nebyla.

Podstatou krize raného věku je stání na hraně všeho čím jste byli, hledíc tváří v tvář budoucnosti a divíce se, kým skutečně jste a co chcete. Bojíte se, že se svým životem nenakládáte správně, ale nevíte co je vlastně správné. Začnete o budoucnosti víc přemýšlet, strachovat se o věci jako zajištění rodiny a šetření na důchod. Realita životních milníků jako jsou svatba nebo narození dětí (v mém případě to, že ještě nejsem vdaná a nemám děti) se ve vás začíná zabydlovat. Vyšli jste ze školy a jste šťastní, že už nemáte domácí úkoly, ale najednou také přijdete o strukturu a předvídatelnost, kterou každý semestr přináší a musíte vymyslet co dělat se svým životem. Je to vzrušující i děsivé.

Pokud se takto cítíte, nebojte – nejste jediní.

Pořád mám pocit, že svoji krizi stále ještě prožívám, ale našla jsem pár věcí, které mi pomohly se zbavit nejistoty tohoto životního období.

1. Čtěte Knihu Mormonovu

Před pár týdny – byl to týden před kůlovou konferencí – jsem byla na dně. Mé slabiny a nezdary mě zatěžovaly a pochybovala jsem o své schopnosti dělat, co ode mne Bůh žádal. Nevěděla jsem, kam v životě jdu. Na kůlovou konferenci jsem šla s modlitbou v srdci – abych našla jednu věc, kterou mohu dělat, abych se posouvala kupředu. Odpověď byla jednoduchá, líbezná a jasná: čti Knihu Mormonovu. Okamžitě mě naplnila radost a vděčnost. Bylo to něco, čeho jsem byla schopná! Cítila jsem Pánovu lásku a ujištění, že když budu pečlivě číst jeho slovo, On mě povede. Každodenní četba nespraví všechny mé problémy, ale dává mi duchovní sílu, kterou potřebuji, abych se jim postavila.

2. Choďte na institut

Když jsem touto změnou před rokem poprvé procházela, měla jsem pocit, že svůj život nemůžu pevně uchopit do rukou. Nikoho jsem neznala, nevěděla jsem, čím jsem chtěla být, až vyrostu, nemohla jsem dostat svůj harmonogram pod kontrolu, zdálo se, že na ničem co dělám nezáleží, a nevěděla jsem jak to napravit. Jakýkoli pokrok se zdál bolestivě pomalý. Odpověď na tuto modlitbu byla také jednoduchá: jdi na institut. Na první hodině jsme probírali, že „malými a prostými věcmi se uskutečňují věci veliké“ (Alma 37:6), a bylo to, jakoby život zase získal tu správnou perspektivu. Velké životní momenty jsou vyvrcholeními mnoha malých a já věděla, že děláním malých věcí jako jsou četba písem, modlitba a navštěvováním institutu vybuduji život, který bude stát za to.

krize

Tyto věci vám pomohou se zbavit nejistoty v době krize

 

3. Naučte se soucítit sami se sebou

Pokud byste to nehádali, jsem na sebe kvůli tomu, že nemám v životě jasno, často dost tvrdá. Minulý rok jsem si víc všímala toho, jak k sobě mluvím a snažila se své sebekritické myšlenky kompenzovat ulevováním si a uvědomováním si, že nehledě na to co dělám nebo nedělám, zasloužím si lásku a pocit

sounáležitosti. Bůh mě nemiluje pro mé úspěchy, ale protože jsem Jeho, a já mohu milovat samu sebe, protože jsem dítě Boží s nesmírnou hodnotou, i když nemám vše vyřešeno.

4. Pamatujte, že i dny v pustině jsou součástí cesty a Bůh je u kormidla

Začátek dospělosti je přechodným obdobím když dojde na vztahy, kariéru, fyzickou polohu a další životní aspekty a budoucnost se zdá nejistou a půda pod nohami nestálou. Když jsem před nedávnem zase začala číst Knihu Mormonovu, uvědomila jsem si, že mi Nefi byl asi podobnější, než jsem si myslela. Myslím, že ho někdy stavíme na piedestál jako toho věrného, který byl vždy sebevědomý a měl dokonalou víru v Boha a vždy přesně věděl, co dělal, ale nemyslím si, že tomu tak bylo.

Nebyl si vždy jistý – „nevěda předem to, co učiní“ (1. Nefi 4:6) – a přestože shlédl nevídané zázraky, zažil v pustině mnoho naprosto příšerných dnů a dnů, kdy se nedělo nic, co by stálo za zapsání. Ale každý den v pustině je o krok přibližoval k zaslíbené zemi a já ve svých dnech v pustině mohu mít jistotu, že mne Pán vede, stejně jako Nefiho, „do daleko lepší země zaslíbení“ (Alma 37:45).

Jak kráčím každým dnem – někdy jako bych kráčela tmou – vzpomínám si na poslední verš mé oblíbené písně „Jen světlo tvé“:

Dnes dobře vím, že jsi mi požehnal,buď se mnou dál, zmizely stíny noci, čas je vzal, už nejsem sám.

Když se zpětně ohlédnu na svůj život, vidím, jak mě Bůh všechny ty roky vedl. Díky této znalosti mohu hledět kupředu, vložit svou ruku do Jeho a říct „veď mne“. Nepotřebuji v temnotě vidět na cestu, protože On ji zná. On je tou Cestou a s Ním mohu i uprostřed krize raného věku mít klid.

 

Tento článek napsala Ariel Szuch a původně byl publikován na stránkách lds.org/blog. Do češtiny ho přeložila Bety Vargová.