Začátkem 90. let se v televizi objevil slogan na cereálie Rice Krispies, který si naše rodina oblíbila – „Co říkají Rice Krispies vám?“.

Zatímco jsem si jedno nedělní ráno před shromážděním procházela lekci na Pomocné sdružení, kterou jsem měla později učit, naše děti jedly právě tyto cereálie. Naše čtyřletá holčička zničehonic tichým hláskem pronesla: „Mami, dneska na shromáždění nemusím.“

„Cože?“ zeptala jsem se.

Malá Jami zopakovala: „Dneska na shromáždění nemusím.”

Ze zvědavosti jsem se zeptala: „Kdo ti to řekl?“

„Moje cereálie mi to řekly!“ hrdě prohlásila.

Proměnlivé hlasy kolem nás

Myslím, že se všichni shodneme na tom, že jsme bombardováni tím, co President Dallin H. Oaks nazval proměnlivými hlasy. Jedná se o hlasy, které se nám snaží vnutit identitu, jež je v rozporu s tím, čemu jsme jako Svatí posledních dnů učeni. Snaží se nás přesvědčit o lživé skutečnosti, že nejsme dostatečně dobří, že nejsme dostatečně atraktivní, chytří, duchovní či že jsme úplně obyčejní. Některé z těchto hlasů se nás snaží zlákat, abychom splynuli se zbytkem světa i přesto, že jsme byli zrozeni pro to, „abychom vyčnívali, byli odlišní a byli světlem“.

Když lépe porozumíme svému božskému původu, onomu vnitřnímu světlu, a přidáme k tomu pečlivé dodržování svých smluv, k čemuž patří i dodržování přikázání či služba druhým tak, jako by jim sloužil Spasitel Ježíš Kristus, můžeme se těšit na nádherná požehnání.

To, že porozumíme svému božskému původu nezbytně nezvýší naši sebedůvěru v sebe sama, ale za to budeme mít větší důvěru v Pána, že nám toho pomůže zvládnout více a stát se lepšími lidmi, než bychom dokázali sami.

Jak evangelium požehnalo mému životu

Jako malá jsem byla stydlivá – opravdu hodně stydlivá! Máma může potvrdit, že jsem se jí neustále schovávala za sukni. Vydržet sedět v první třídě celý den byl pro mě nadlidský úkol. Často se mi stávalo, že jsem v lavici plakala tak dlouho, dokud mě učitel nedovedl do vedlejší třídy za starším bratrem, kde jsem potom zůstala až do konce vyučování. Ve škole jsem se nenaučila číst se svou třídou, protože jsem se styděla natolik, že jsem ani nedokázala před ostatními číst nahlas. Musela jsem chodit na letní školu, abych alespoň zvládla přečíst jednoduchou knížku a podepsat se. Hledání kamarádů pro mě bylo také nadlidským úkolem.

Avšak vše se změnilo, když moje rodina během mého dětství vstoupila do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

Naučila jsem se, že jsem dítě Boží, a věřila jsem tomu. Naučila jsem se modlit sama i s rodinou. V primárkách jsem si našla kamarády a naučila jsem se recitovat jednoduché verše od pultíku před celou třídou. Četba Knihy Mormonovy a to, že jsem se o ni jako mladá žena modlila, upevnilo mé svědectví o Ježíši Kristu a o Jeho znovuzřízeném evangeliu. Znalost toho, že je Kniha Mormonova pravdivá, posiluje mé svědectví o Josephu Smithovi a pomáhá mi, abych se spoléhala na moudrost a vedení novodobých proroků. Pomáhá mi rozlišovat mezi pravdou a hlasy světa. Jsem vděčná za to, že nám Církev poskytuje nejenom příležitosti k růstu ve všech oblastech života, ale také nám pomáhá vybudovat sebedůvěru, že zvládneme projít i těžkostmi.

Pomyslete na to, kolik sebejistoty a odvahy bychom měli, kdybychom věděli, že nás vede Duch Svatý. Když je Duch Svatý s námi, máme více odvahy postavit se za svou víru a ozvat se, když ji potřebujeme bránit.

Mějte odvahu stát za svými měřítky

Když byla naše dcera Jana na střední škole, šla na ples s jedním roztomilým mladým mužem. Když si ji její pohledný nápadník vedl k autě, moc jí to slušelo. Ples si užila, ale asi by se jí tento večer nevryl do paměti, kdyby se nestalo následující.

Nedlouho poté, co se Jana vrátila domů, někdo zazvonil na zvonek a utekl. Když jsme otevřeli dveře, našli jsme na rohožce červenou růži s krátkým vzkazem. Vzkaz nebyl nijak ozdobený a ani nebyl napsaný na hezkém papíře, ale na kousku stránky ze sešitu.

Stálo na něm: „Jani, jen ti chceme moc poděkovat, že sis na ples vzala cudné šaty.“

Tento krátký vzkaz pro nás všechny moc znamenal. To, že si toho vůbec někdo všiml, utvrdilo Janu v přesvědčení žít podle církevních měřítek a dodalo jí to sebevědomí, že je na správné cestě.

Ne vždy nás někdo pochválí, když se snažíme žít podle církevních měřítek. Ve skutečnosti jsme za to občas otevřeně zesměšňováni – někdy v soukromí, někdy na veřejnosti. Jsme odlišní, jsme zvláštní lidé. A to je dobře! Čím více přijmeme svou identitu a budeme usilovat o život podle smluv, které jsme uzavřeli, tím se budeme stávat sebevědomějšími dětmi Božími.

Musíme být dokonalí? Ne. Víme, že toho nemůžeme v tomto životě dosáhnout. Avšak můžeme být způsobilí.

Naslouchejte Duchu

V příručce „Pro posílení mládeže“ jsme vyzýváni k tomu, abychom byli pokorní a ochotně naslouchali Duchu Svatému, abychom umístili moudrost Boží před tu naši. Píše se v ní: „Budete-li to činit, Pán z vašeho života učiní mnohem více, než z něj můžete učinit vy sami. Pán rozhojní vaše příležitosti, rozšíří vaši vizi a bude vám dodávat sílu. Bude vám poskytovat pomoc, kterou potřebujete k tomu, abyste dokázali překonat své zkoušky a problémy. Když poznáte svého Otce v nebi a Jeho Syna, Ježíše Krista, získáte silnější svědectví, naleznete skutečnou radost a budete pociťovat lásku, kterou k vám chovají.“

Lásku, kterou k Nim chováme, prokazujeme tehdy, když žijeme podle svých smluv – máme Boha na prvním místě, dodržujeme Jeho přikázání, sloužíme druhým – a pomyslnou třešničkou na dortu je to, že naše sebedůvěra „bude růsti v přítomnosti Boží” (NaS 121:45).

 

Tento článek napsala Becky Craven a původně byl publikován na stránkách lds.org/blog. Do češtiny ho přeložila Barbora Svobodová.