Než jsem potkal misionáře, nenazval bych se věřícím člověkem. Pravdou ale je, že jsem začal o duchovních věcech přemýšlet, díky některým událostem, které jsem prožíval. Když vám zemře blízký člověk ve vašem věku, tak vás to prostě donutí přemýšlet o existenciálních otázkách. Když mi bylo 23 let, potkal jsem jednoho středečního večera dva mladé muže, kteří se mi představili jako misionáři Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů. Říkali, že se s lidmi baví o učení Ježíše Krista a o víře obecně. Nabídli mi, že se se mnou mohou scházet a sdílet se mnou to, čemu věří. Nakonec jsem souhlasil, že se s nimi setkám. Byl jsem zvědavý a chtěl jsem se dozvědět více o duchovních věcech.

Na první setkání se mi vůbec nechtělo přijít, ale věděl jsem, že když nepřijdu, tak se po mě budou shánět, tak jsem raději přišel. Lekce se mi líbily a byly pro mě přínosné. Snad nikdy jsem se předtím s nikým nebavil o duchovních věcech, takže to pro mě ze začátku bylo takové zvláštní. Ale vždy jsem se těšil na další setkání. Začal jsem zkoušet věci, které mi misionáři doporučovali, jako modlitbu, čtení v Knize Mormonově a chození na shromáždění. Skrze tyto jednoduché věci jsem si postupně začal uvědomovat Boží vliv ve svém životě. Tím, že jsem jednal podle rad misionářů jsem zasadil semínko víry, které postupně sílilo, rostlo a nakonec mohu sklízet ovoce ze stromu, který vyrostl. Přesně tak, jak o tom mluví Alma ve 32. kapitole.

V tomto období, když jsem se scházel s misionáři, byla moje mamka na tří týdenním pobytu v lázních Třeboň. Jsou vzdálené jen 20km od našeho domu, a tak jsem se jednu sobotu rozhodl, že tam pojedu na kole, abych ji navštívil. Nebyly jsme spolu domluveni, protože jsem se jí nemohl dovolat. Řekl jsem si, že se tam stejně vypravím a buď se potkáme nebo ne. Asi v polovině cesty jsem pociťoval téměř s jistotou, že se potkáme. A skoro jsem v mysli viděl, jak ji vidím celou překvapenou. Povzbuzen tímto zážitkem jsem pokračoval dál.

 

Lázně Třeboň

 

Projížděl jsem lázeňským městečkem a rozhlížel jsem se všude možně, jestli jí náhodou nespatřím. Přijížděl jsem již k lázeňské budově, když jsem ji uviděl na protější straně potůčku, jak se vrací směrem k budově a je jen pár metrů od vchodu. Zavolal jsem na ní a když mě uviděla, bylo krásné vidět její překvapení a radost. Strávili jsme spolu hezké odpoledne, a když jsem se vydal na zpáteční cestu, přemýšlel jsem o celém zážitku. Najednou jsem věděl, že Bůh není něco neurčitého, ale je to můj Otec v nebi, který mě zná a záleží mu na tom, abych byl šťastný. Cítil jsem velmi silně jeho blízkost a lásku. Byla to jedna z mých důležitých zkušeností, která mě utvrdila v tom, že jsem na správné cestě k Bohu, a že křest je to správné rozhodnutí.

S odstupem času jsem viděl, jak mě Nebeský Otec připravoval na setkání s misionáři. Uvědomil jsem si např., že pár měsíců před tím osudovým setkáním jsem získal svědectví o nesmrtelnosti duše. To se stalo, když mi zemřela má spolužačka. Pocítil jsem v srdci mocné potvrzení toho, že její duše nezemřela a bude s ní dobře. A tak jsem skrze Ducha pocítil útěchu od Nebeského Otce, když mi ji bylo zapotřebí. Díky tomu jsem získal naději, že i když někdo odejde z tohoto světa příliš mladý, tak to nevadí. Každý tu má svůj čas a prostor a vše je ve spravedlivých Božích rukou – není se tedy čeho bát. Ale to jsem si uvědomil až po křtu, kdy mi věci začali dávat větší smysl.

Evangelium mi do života vneslo více poznání, radosti a porozumění ostatním. Díky poznávání Spasitele jsem si mohl vyvinout více lásky k ostatním a našel jsem smysl života, který jsem hledal. Znalost toho, že jsem syn Boží mi dodává sebedůvěru a možnost věčného pokroku. Naděje, která pochází z víry, se stala kotvou pro duši mou a učinila mě jistým a stálým, vždy oplývajícím dobrými skutky, vedouc mě k tomu, abych oslavoval Boha (Eter 12:4).

 

Této příspěvek napsal Jirka Ambrož z odbočky České Budějovice.