Pocit sklíčenosti, méněcennosti či deprese jsou emoce, které jednou za čas navštíví každého z nás. To smutné na tom ovšem je, že chodí bez pozvánky a ani se nám neobtěžují říct, jak dlouho se zdrží. V takových situacích máme dle mého názoru na výběr. Buď se takovým emocím poddáme, anebo se obrátíme na toho, jenž „uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje“ (Žalmy 147:3). Nechci tím tvrdit, že bychom měli očekávat, že se tímto rozhodnutím zbavíme všech našich strastí, ale můžeme se alespoň pokusit napravit to, co je možné.

Správná rovnováha

Z vlastních zkušeností věřím tomu, že pocity sklíčenosti či deprese můžeme minimalizovat tím, že budeme udržovat rovnováhu mezi duchovnem a světem. Pokud se nám daří, aby byl Bůh součástí našeho každodenního života, tak Duchu Svatému umožňujeme, aby nám připomínal, že nejsme sami. Připomíná nám, že nás Bůh miluje a že je na naší straně a všechny pravdy, které zrovna potřebujeme slyšet. Sama za sebe mohu říct, že hudba, která směřuje myšlenky ke Kristu, je často mým lékem. Vždy pozve Ducha Svatého a zaplní mou mysl pozitivními myšlenkami. Jejími slovy jsou často verše z písem, které mě pohladí po duši a často nasměrují na určitou část v Knize Mormonově anebo v Bibli.

V Almovi 7 čteme:

11 A on půjde, trpě bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; a to se stane, aby se naplnilo slovo, jež praví, že na sebe vezme bolesti a nemoci lidu svého.
12 A vezme na sebe smrt, aby mohl uvolniti pouta smrti, jež spoutávají lid jeho; a vezme na sebe slabosti jejich, aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho.

Jsme připraveni na Jeho pomoc?

To krásné na Ježíši je, že On to vše podstoupil, aby přesně věděl, jak nám pomoci. Tuto znalost mohl získat prostřednictvím zjevení, On se ale rozhodl, že to vše prožije, aby nám lépe rozuměl. Proto záleží pouze na nás, jestli se k Němu obrátíme a dovolíme Mu, aby nás uzdravil dle Jeho vůle. Někdy nám může pomoci skrze jiného člověka, písma, píseň, myšlenku, kterou nám vloží do srdce či kterýmkoli jiným způsobem. Naší zodpovědností ale je, abychom uchovávali rovnováhu mezi duchovnem a světem, abychom Jeho pomoc nepřehlédli. Tou opravdovou otázkou není, zdali je Jeho ruka vždy napřažená, ale zdali jsme připraveni a ochotni se jí chopit.

 

Tento článek napsala Barbora Svobodová.