Když se rozhodneme, že budeme následovat něčí příklad, tak to vyžaduje nejenom důvěru, ale taky rozhodnutí, že nebudeme jenom pasivně sledovat, ale také jednat. Když byl Ježíš Kristus na zemi, vyzval nás, abychom Ho následovali, nejenom v myšlenkách, ale především ve skutcích. Je však důležité mít realistická očekávání a uvědomit si, že se nestaneme jako Spasitel přes noc. Trpělivost a vytrvalost jsou nepostradatelným společníkem na cestě učednictví. Níže jsou uvedeny tři z mnoha způsobů, jak můžeme Spasitele následovat.

Láska Kristova

Osobně věřím tomu, že Kristova motivace pro všechno, co dělá, je Jeho upřímná láska ke každému z nás. Když se podíváme na příběhy v písmech o uzdravení, odpuštění, a dokonce i pokárání, tak to vše vycházelo z toho, že nás má rád. Kristus mezi lidmi nedělá rozdíly (Skutky 10:34), na všechny pohlíží rovnocenně. Jako obyčejní smrtelníci se někdy asi přistihneme, že máme tendence dělat unáhlené závěry o lidech okolo nás, nebo je pro nás těžké pociťovat lásku vůči těm, kteří nás zraňují. Takové pocity občas přepadnou každého z nás, patří k životu. Na čem ale záleží, je naše rozhodnutí, jestli na základě těchto pocitů budeme jednat, nebo jestli je vytěsníme. V takových chvílích můžeme myslet na to, že ten, který je dokonalý a který by měl jako jediný právo soudit, je zároveň ten, který nás má i přes naše nedostatky bezmezně rád. 

Líbí se mi slova Kylea S. McKeyeho: A co je nejdůležitější, bezprostřední je především Boží láska. Spolu s Pavlem svědčím o tom, že nic nás nemůže „odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši“. Dokonce ani naše hříchy, které nás mohou na čas odloučit od společenství Jeho Ducha, nás nemohou oddělit od stálosti a bezprostřednosti Jeho božské otcovské lásky.

Bůh a Ježíš Kristus nás budou vždy mít rádi, někdy nám kvůli našim hříchům a špatným rozhodnutím nemohou žehnat tolik, kolik by sami chtěli, ale to nemění nic na tom, že nás mají rádi. Proto bychom i my měli přivřít oči, když se naši blízcí nechovají podle našich představ a neměli bychom jim odepírat naši lásku, i když s jejich skutky třeba zrovna nesouhlasíme. Chvíle, kdy je soudíme, jsou dost možná chvíle, kdy naši lásku potřebují nejvíce. 

 

láska kristovaChvíle, kdy druhé soudíme, jsou dost možná chvíle, kdy naši lásku potřebují nejvíce.

Dostatek času s Nebeským Otcem

Dalším způsobem, jak můžeme následovat příklad Ježíše Krista, je to, že budeme trávit dostatek času s Nebeským Otcem. V písmech můžeme narazit na místa, kde čteme o tom, jak se Ježíš vydal na místa, kde byl sám a modlil se. Sám Spasitel si uvědomoval, že potřebuje trávit čas se svým Otcem. On, který byl dokonalý, stále potřeboval Jeho přítomnost a vedení. O co více Ho potřebujeme my. Inspirací může být příběh, kdy Ježíš Kristus navštívil Marii a Martu. Zatímco Marta se snažila obstarat všechno potřebné a být dobrou hostitelkou (což je určitě úctyhodné), tak Marie si uvědomovala, že je důležité trávit čas se Spasitelem a učit se duchovním věcem. Ježíš ji potom za toto rozhodnutí pochválil (Matouš 10:42). Světské věci nám neutečou, ale cenné duchovní vedení ano, pokud nebudeme hledat a poslouchat.

modlitbaSvětské věci nám neutečou, ale cenné duchovní vedení ano, pokud nebudeme hledat a poslouchat.

Ochota přijmout Otcovu vůli

Jedna z vlastností, kterou na Ježíši Kristu velmi obdivuji, je ta, že byl vždy ochoten podřídit svou vůli té Otcově. Myslím si, že je to opravdu celoživotní proces. Často nám Bůh důvěřuje natolik, že záleží na nás, jakým směrem se vydáme, co si vybereme. Občas ale zasáhne, protože ví, že si volíme něco, co pro nás v konečném důsledku dobré nebude. A to jsou chvíle, kdy je opravdu potřeba si brát příklad z našeho Spasitele. Ne moje vůle, ale ta tvoje. Kolikrát už jsme se v takovém okamžiku ocitli a báli se? Kolikrát jsme se ale ohlédli zpět a byli jsme rádi, že jsme poslechli a že se Jeho vůle lišila od té naší? 

 

Tento článek napsala Bára Svobodová.